Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu/4

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

synů ho nepřiwítal, což tu naříkal a diw si nezoufal, když se o jejich nešťastném osudu dowěděl. Manželku nekáral, wida že těžce hoře swé nese, neboť ji welice milowal, a protož raději bolest swou w srdci ukrýwal.

Po čase se i matčin zármutek stišil, když se Pánbůh nad ní smilowal a pro potěšení dceruškou ji obdařil, již ona si dáwno místo některého chlapce přála. Bohdanka byla děťátko rozmilé, a čím wíce rostla, tím spanilejší byla, a tím wíce radosti rodičům působila, jakoby wěděla, že má mnoho co wynahrazowat. Jedenkráte, když byla již trochu odrostla, stála w komoře u truhly, w níž matka cosi hledala, a tu spatřila we spod malé kazajky a košile pro chlapce.

„Ale matinko, čí jsou to kazajky a košile ?“ ptala se zwědawě matky.

„O neptej se mne, dítě mílé,“ odpowěděla matka, a hned ji horké slzy polily.

Bohdanka widouc matku plakat, nechtěla se wíce tázat, ale přece jí to neustále w mysli wězelo, čí to asi kazajky jsou, a proč při pohledu na ně máti plakala. I ptala se otce, ale ten začal také slzet, a Bohdanka se opět ničeho nedowěděla. I napadlo jí, neměla-li bratrů; ale bylo jí diwno, proč je rodiče