Nyní když swou chtíč uspokojila, dělal jí prázný pekáč přece wrtochy, i přemýšlela jak se asi z toho wywleče. Ale ještě nebyla usjednocena, jakou wýmluwu si wezme, když pacholek do kuchyně wešel a selce oznamowal, že se sedlák wrací. Strčila honem pekáč do trouby, wyběhla na dwůr, a již měla plán hotowý. Jedním skokem byla w zahradě, a jakoby w nejwětším strachu křičela na kmotra : „Milý kmotře, pro wšecky swětice wás prosím utecte, můj muž se wrátil domů a je zlostí celý bez sebe; hledá tam nůž a křičí že wám musí obě uši uříznout.“
„Mně?“ diwil se kmotr. „Snad se kmotřičko mejlíte? Já sem mu ani slowem neublížil, proč by mně uši chtěl uřezat?“
„To já newím, co se mu stalo, ale prosím wás, jen utecte, já bych měla z toho smrt, kdyby se wám u nás něco stalo. A sedlák w zlosti není swůj, zabít a nezabít je mu jedno.“
Kmotr tedy na takowé přátelské domlouwání dlouho se nerozmejšlel, přeskočil plot, a polní stezkou šel k domowu.
Selka, sotwa wyšla ze sadu, potká sedláka.
„Nu kde je kmotr? Zawolej ho a dej nám jíst, snad sou už holoubata upečena?“ ptal se sedlák selky.
