káči, a za chwíli to wonělo po celém statku. Selku ta wůně tak rozmlsala, že když skoro již dopečené holoubátka obracela, nemohla se zdržet a jedno křidélko uloupla.
„Beztoho bude jedno holoubě pro mne; ať je tedy sním dříwe nebo později, wše jedno.“ Tak si myslila selka a po křidélku uloupla nohu a tak dále až jedno holoubě z pekáče zmizelo.
„Ale což to bylo jedno holoubátko, toť jen tak pro laskominy, pro pochoutku!“
„A což,“ rozjímala dále, „kdybych i to druhé snědla, wždyť by mne sedlák proto nezabil. Ba práwě že nezabil; ano naopak, kdyby wěděl, že mám na ně takowou chuť, sám by mi je dal. A tudy je to jedno, dá-li mi je, anebo si je wezmu sama.“ A mezi tím rozjímáním snědla pomalu i druhé holoubátko. „A co s tím třetím?“ prawila sama k sobě, a s chutí se na třetí podíwala. „Jedno nepostawím před kmotra, bylo by to pro hanbu, raději nic, ano raději nic. A newídáno, wždyt to není žádná wzácnost, má-li kmotr to holoubě nebo nemá.“
Po těch slowích mlsná selka holoubě na widličku napíchla, a než by pět zdráwasů odříkal, we zdrawí je požila.
