„Táto!“ křičel přijda domů, „wíckrát inne neposílejte k muzice, co sem se tam polekal.“
„Nu ty pitomče, co zas?“ ptal se tatík.
„Ba co; když sem tam přišel, skřípal jeden na prkénko a několik bláznů se točilo po sednici, až se jim hlawa diw nezatočila. Najednou to kwikne, blázni wšickni strachem wykřikli, a hrnuli se ke dweřím; a do nich wstoupil chlap, a mačkal pod paží čerta. Já se lekl a utíkal pryč.“
„Už widím, s tebou není we wesnici pořízená, musíš mezi pány. Já wím jednoho, který potřebuje sloužícího do pokoje, k tomu tě dowedu.“
Honza byl spokojen, a šel s tátou, aby swé štěstí mezi pány zkusil. Přišli k pěknému zámku, a tam řekl táta, aby šel Honza o službu prosit. U wrat stál wrátný a ptal se Honzy, jak se jmenuje.
E co bych powídal, jak se jmenuju, wždyť to není pán, pomyslil si w duchu Honza. „Předewčírem se jmenuju“ odpowěděl wrátnému a šel nahoru k pánowi.
„Jak se jmenuješ,“ ptal se ho pán, když ho byl již do služby přijal.
„Honza.“
„To není hezké „Honza,“ budeme ti řikat „Johannes!“
