hustého křowí, kde ho nikdo nepozorowal. Wšechny ženské se koupaly dříwe, a nejposlednější ze wšech byla kuchtička, s kterou se žádná jiná koupat nechtěla, čemuž ona welice powděčna byla. Jak widěl princ kuchtičku jíti, položil oko ke zdi a ledwa dýchal.
Zamyšlená wstoupila Lada do lázně, a když za sebou zamkla, swlékla nejdříwe kožíšek, a stála tu w prosté sukénce. Hostiwítu wstupowala krew do twáří, když widěl tu sličnou postawu, a blahé tušení se mu w srdci rozhostilo. Ale když dala kuchtička plachetku s hlawy, twář umyla, a na čele se jí hwězda zatřpytila, nemohl se princ déle zdržet, wykřikl: „Lado, Lado má!“ a wyběhl ze swé skrýše.
Uleknutá Lada hodila rychle kožich na sebe; plachetku na hlawu, a wyběhla wen; neboť poznala dobře hlas princůw.
We dweřích ji potkal Hostiwít, sewřel do náručí, a zamkl ústa wřelým políbením, aby nemohla déle zapírat.
„Nyní půjdem k otci, drahá,“ prawil Hostiwít, a chtěl wésti Ladu do zámku, ale ona nechtěla, řkouc: „W tom oděwu nepůjdu před twého otce. Počkej tu malou chwilku, až se opět wrátím.“