trápila se nad tím a plakala. Tu samou noc se jí zdálo, že stojí před ní krásná paní, majíc na čele zlatou hwězdu, a že klade na postel bílý záwoj jako dech, prawíc: „Lado, já jsem twoje matka, wím co se zde děje, a wlastní otec za ženu že tebe žádá. To se wšak státi nesmí, já ti jdu na pomoc. Dej si zejtra ušit sprosté šaty, přehoď tento záwoj z mlhy utkaný přes hlawu, a prchni. Dokud ho budeš míti na sobě, žádný tě neuwidí. O otce starost neměj, já se mu zjewím, a dám mu wnuknutí.“ Po těch slowích cítila Lada na twáři lehký wanot dechu a matka zmizela. Ráno našla záwoj na loži a pilně jej uschowala. Na to pak poručila, aby jí dala komorná udělat myší kožíšek od hlawy až k patě. Komorná myslila, že to bude pro nějakou kratochwíli, pročež nikomu o tom neřekla, sama kožíšek objednala, a když byl hotow, princezně ho přinesla. Třetí den měla býti swatba; w zámku bylo šukání, běhání, a král byl plný blaženosti. Jen newěsta nepomyslila na oddawky. Když kožíšek měla, oblékla se do něho, ty troje šaty swázala, plachetku hodila na hlawu, záwoj na twář, a tak přistrojena dala s Bohem otcowskému zámku, a w slzách plynouc ubírala se do šírého swěta. Chodila dlouho, aniž wěděla, kam se má obrátit; tu přijde k městu,
