Kdyby to nebylo w pekle, mohl Petr říci, že se má jako w nebi. Jíst a pít měl do sytosti, a práce málo; když chtěl, procházel se po zahradě, když nechtěl, sedl k černým kamarádům, a ti powídali takowé kousky, že mohl až smíchem puknout. Pod kotle přikládat nezapomněl, a wíka odkrýti mu ani nenapadlo. Jedenkráte mu bylo, jakoby w kotli něco zabručelo, i běžel k čertům s wyřízenou, ti mu ale odpowěděli, že to není jejich starost, a Petr šel zase ke kotli, řka:
„Nu, pro mne, ať se to tam na škwarek spálí, já se tam nepodíwám.“
Již se to zdálo být Petrowi hodně dlouho, co ho čert do služby přijal, i ptá se ho jedenkráte, jak dlouho má ještě sloužit?
„Zejtra dojde sedm let, co jsi u mne,“ odpowěděl čert.
Petr byl rád, neboť se mu poslední čas přece po swětě stejskalo. Druhý den na to wejde čert k němu, práwě když přikládal a prawil: „Dnes, Petře, máš wyslouženo; abysi se nemusel s tolika penězi wláčet, wezmi tuten měšec, kdykoli ho rozewřeš a řekneš: „Syp pytlíčku,“ wysype ti tolik dukátů, co budeš chtít. Měj se dobře, Petře; myslil sem, že u nás ještě zůstaneš, neboť na swětě bez toho mnoho neužiješ, lidé
