„Dejž to Pánbůh, pojďte nám na pomoc!“ křičely děwčata.
Petr hodil hbitě kabát na zem a pustil se do práce, a při tom si zpíwal a děwčata pokoušel. Ty se s prwu diwily, ale za malou chwíli s ním zacházely, jakoby od jak žiwa mezi nimi býwal. Když byl wůz plný, položily na wrch pawuz, jedna wylezla nahoru, a powěsila na přední konec wěnec z klasů, charpy, koukole a diwokého máku, pacholek práskl do wolů, děwčata a chlapci wzali na ramena hrábě, podáwadla a jiné nářadí, Petr swůj kabát, a zpíwajíce brali se wšickni za wozem. Doma powídala čeládka hospodyni, jak jim pan woják pomáhal, a selka mu přinesla hnedle hrnek dobré smetany s chlebem. Petr to milerád přijal, potom dal s Pánembohem, a šel, ale ne k městu, nýbrž k lesu. Slunce bylo již dáwno zapadlo, a Petr ještě kráčel, až přišel po půlnoci na wršek, odkud widěl wesnici, w které byl zrozen. Byl rád, že si bude moci oddechnout, neboť na celé cestě ani nezastawil, a pořád strachem trnul, jakoby ho desátník za krk držel. We wesnici ještě wšecko spalo, jen štěkot psů a pění kohoutů rušilo ticho. U tetčina statku skočil Petr přes plot do zahrady, tiše se kradl přes dwůr až ke dweřím. Černý začal wrčet,
