w celé sláwě přijel do dwora. Bratři ho přiwítali hned dole, a Růženka čekala nahoře. Když ji král spatřil, bodlo ho k srdci, aniž wěděl proč. Bylo mu jakoby tu twář již někde byl widěl, ten hlas slyšel, a přece wěděl patrně, že tomu tak není. Wedli ho do skwostně přistrojené síně, z níž se šlo do zahrady. Po wšelijakém rozmlouwání přistoupila Růženka ku králi a prawila:
„Milostiwý pane! máme w naší zahradě tak wzácné wěci, jakýchž snad w celé zemi nenajdete. Je-li libo se na ně podíwat, dowedu wás tam?“
S potěšením král wstana wzal Růženku pod ruku a kráčel s ní do pěkné zahrady. Když přišli ke zlatým stromům, zůstal král pln podiwení stát a teprw po dlouhé chwíli ptal se, kdo ty skwostné stromy do země wsadil.
„Twé děti je sázely, podwedený králi!“ ozwal se hlas na stromu, „twé děti, které ti Johanka porodila, a které jí zlé sestry wzaly, po wodě pustily a psy místo nich podstrčily.“
Radost a žalost se střídala w prsou králowých. Umdlen podepřel se o rámě Jaromírowo, a třesoucí rety chtěly se ptát dítek, je-li to prawda, ale nemohly slowa ze sebe wypustit.
