bude u nás král; kde co nejlepšího máš, to uchystej, abychom ho jak se sluší a patří uctili!“
„Že pak to je tak najednou“ prawila Růženka starostliwým hlasem. „Ale to nic nedělá, nastawím noc, a půjde to; zahanbit se nedáme.“
Hned se radili jak a co, Růženka běhala z kuchyně do špižírny, ze špižírny do komory, zase na dwůr, wydáwala a poroučela, řídila tu i tam. Od nejwětšího až do nejmenšího měl každý práce plné ruce. Konečně si zpomněla Růženka, že se zeptá swého milého ptáčka, co by tak zwláštního králi udělala, aby z toho měl hodnou radost.
„Já ti powím,“ odpowěděl ptáček, „až přijede, přiweďte ho do zahrady ke zlatým jabloním, a dříwe mne s klecí na ně zawěste, já mu zazpíwám tak krásnou písničku, že se radostí diw nezblázní.“
Růženka zajásala, a radostí po pokoji skákala, neboť wěřila, co jí ptáček řekl; byl to rádce na slowo wzatý.
Celou noc žádný w zámku oka nezamhouřil, a jak Pánbůh den dal, trhaly se kwětiny, zdobily nimi pokoje, a chyslaly se tabule, K polednímu se bratři i Růženka skwostně přistrojili, a očekáwali krále. Netrwalo to dlouho. Se čtyrmi koňmi, s četnou družinou
