Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/73

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


zkušenou, a teprw až se wrátí, že jim powí, kdo jich otec, a že je k němu dowede.

Staré příslowí: „Člowěk míní, Pánbůh mění!“ Co si kníže umínil, toho se synowé nedočkali. Jedenkráte přišel s nimi z lowu domů, a sotwa dosedl, ranila ho mrtwice. Tu bylo nářku, tu bylo pláče bez přestání. Ubozí mysleli, že sou nyní docela opuštěni, a nemohli ztrátu tak dobrého otce oželet. W domě nebylo již mnoho starých služebníků, a z těch nebyl by žádný pro wšecko na swětě dětem řekl, že to nebyl jich otec, jelikož žádný z nich newěděl, čí wlastně jsou, a každý jim za jich dobrotu, laskawost a příwětiwost knížecí dědictwí přál.

Tak se těšily nyní děti mezi sebou! Ale nebyly to již děti. Jaromír byl osmnáct, Jaroslaw sedmnáct a Růženka šestnácte let. To byli mládenci, jako jaré doubce, a to byla panna, jako rozkwetající poupě. Oni ji swými wětwemi chránili, ona je swou vůní blažila. Jaromír a Jaroslaw Růženku na rukou nosili, a Růženka bratrům pomyšlení udělala. Běda tomu, kdo by byl Růžence slowem ublížil. Lásce a swornosti je otec naučil. „Srownáwejte se, milujte se, pomáhejte jeden druhému, a nikdy nepadnete!“ Tak jim říkáwal a dáwal wšelijaké příklady, jak mnoho