dočkal“ řekl Soběslaw a pohlédl na zlatowlasou Helenu. Mezi tím uslyšeli služebníci zwonek a táhli lano nahoru.
Dychtiw co as bratr wypátral stál Slawomil u otworu a čekal, až ho spatří. Najednou zašustí stříbrné roucho, a černokadeřawá hlawa, ozdobená perlami se okáže. Služebníci leknutím odskočili, a kdyby byl Slawomil Juditu nezachytil, byla by dolů spadla. Krew mu smědou twář polila, když Judita temné oko k němu pozwedla, a příhodu bratrowu jemu wyprawowala. Bez meškání poručil, aby spuslili lano pro druhou princeznu; několik služebníků muselo běžet do zámku pro wozy, a tam pro wzácné hosti wšecko co nejskwostněji připrawowat. Co zatím Helenu nahoru potáhnou, podíwejme se, jak to asi s těmi beránky wypadlo. Rozčilen, potěšen stál tu Soběslaw a málem byl by na beránky zapomněl, kdyby nebyl za sebou lehký skok uslyšel. Honem se ohlídne a dáwá pozor, tu se již ale bílý kolem něho zakmitne, a w patách za ním černý. Soběslaw sebou trhne, a chce lapnout bílého, ale tu si je splete, a k neštěstí chytne černého.
Jak ho za rohy popadne, wezme ho beran na hřbet, zwedne se do powětří a letí s ním k peklu. U černé brány jezdce složí, promění se w čerta a tluče na
