„Nyní nás odtud wyweď,“ řekla Helena, když pohowořily a se občerstwily, „a za odměnu wezmi ty zlaté zámky s sebou. Zde máš dwě jablka, jedno zlaté, jedno diamantowé; s prwním se postaw před prwní zámek a řekni: „Hop zámku do jablka!“ a zámek se do něho sewře. Druhý zámek sewři do diamantowého jablka. Až je budeš chtít mít wenku, řekneš: „Hop zámku z jablka!“ a zámek se postawí, kde budeš poroučet.“
S poděkowáním přijal princ skwostný dar, a wzaw sestry za ruce, šel s nimi k díře, kudy se k nim dostal.
Nejdříwe šli ale k prwnímu zámku, Soběslaw wytáhl zlaté jablko a řekl: „Hop zámku do jablka!“ a zámek byl to okamžení w jablku. Tak též učinil s druhým; potom je strčil do kapsy a wšickni kráčeli k lanu.
„Nejdříwe půjdeš ty, sestro,“ prawila Judita, „po tom já, a naposled Soběslaw. Dříwe se ale, Soběslawe, ještě o něco pokusit musíš. Až budu nahoře, poběhnou kolem tebe dwa beránci, jeden bílý, druhý černý. Dej pozor, abys toho bílého chytil; jestli se ale omýlíš a chytíš černého, zanese tě do pekla, a snad nás nikdy wíce nespatříš.“
„Toť bych raději tu chwíli zemřel, než se toho
