„Manka běžela hned do kuchyně, dala dobrou wečeři přistrojit, a to nejlepší wíno uchystat.
Když byly jídla na stole, sedli oba za stůl jedli, pili a howořili jako o hodách. Paní připíjela panu manželu dost a dost, a když widěla, že je trochu spilý, poručila služebníku, aby jí ještě tu nalitou sklenici wína podal.
„Milý muži! Tu sklenici wína wypí na moje zdrawí a na rozloučenou. Jak to učiníš, půjdu domů.“
Pan manžel wzal wíno, a jedním lokem je wypil na zdrawí manželčino; ale již ledwa jazykem wládnul. Po chwilce mu hlawa sklesla, a on twrdě usnul. Paní wšecko zamkla, služebníci pána uložili, potom ho wzali i s postelí na ramena, a šli za paní. Otec spínal ruce, wida pozdě w noci podiwný průwod k chalupě přicházet. Teprw když mu dcera wšecko wyswětlila, byl spokojen.
Slunce stálo hezky wysoko, když se pan prokurator probudil, Kouká, mne si oči, a nemůže se spamatowat, co se to s ním stalo. Tu wejde do dweří jeho paní we sprosté ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlawě, „Ty jsi tu ještě?“ ptá se jí.
„Nu, proč bych nebyla? Wždyť jsem doma.“
„A co já tu dělám?“
„Což si mně nedowolil, abych si wzala s sebou,
