Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/119

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


zawolal sedláka dolů, wzal ho na stranu a řekl: „To hříbě je twoje, ale dříwe mi powíš, kdo ti tu radu dal?“

Sedlák zapíral co mohl, ale konečně přece paní prokuratorowou wyzradil.

Na wečer přijde pan prokurator domů, ale paní si ani newšímaje chodí po pokoji, nemluwí ani slowa a na žádnou otázku neodpowídá, Paní si hned pomyslila, jaký škwor mu w mozku wrtá, nicméně trpěliwě očekáwala, k jakému konci se to schilí.

Po hodné chwíli zůstal pan manžel se zamračenou twáří před ní stát a prawil: „Wiš-li pak, co sem ti před swatbou přikazowal?“

„Wím to, wím.“

„Proč pak si tedy sedlákowi radila?“

„Proto že nesprawedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen.“

„Ať si byl ošizen, nebo ne, tobě do toho nic nebylo. Nyní se nawrať, odkud si přišla; abys wšak neřekla, že sem i s tebou nesprawedliwě naložil, dowolím ti odtud wzíti, co tobě nejmilejšího.“

„Děkuji, milý muži, za twou dobrotu, a když jinak býti nemůže, poslechnu. Dowol, abych ještě naposled s tebou powečeřela, a to tak wesele, jako by se nebylo pranic mezi námi událo.“