dost, šly nahoru, by to wysypaly. Zdálo se jim toho wšak ještě málo, šly tedy ještě jednou; to jim ale přišlo draze. Jak přistoupily ke dweřím, wyskočily na ně dwě weliké černé kočky, powěsily se jim na krk, a kde je popadly, tam je ostrými drápy škrábaly, až obě bez sebe na zem upadly. Když opět smyslů nabyly, wylezly s nesmírnou bolestí ze sklepa nahoru. Jaké ale bylo jejich leknutí, když se na sebe podíwaly a widěly, že mají hladké twáře na wždy zohyzděné a rozdrápané! Tu si zpomněly, že nechaly ty klenoty w pokoji ležet, a honem tam pospíšily. Ale místo zlata, stříbra a drahých kamenů nebylo tam nic jiného než hromádka oblátkowých kamenů. To byly rány! Krása pryč, bohatstwí pryč! Wlasy z hlawy si škubaly, kdykoliw na to pomyslily, až konečně z toho do těžké nemoci upadly, z které jen přičiněním mladé kněžny wywázly.
Když byly zdráwy, jely wšecky tři do města pro swé rodiče. Ubohé byli již stařičké a musili se žebrotou žiwit. Což diwu, že se radostí skoro zbláznili, když takowá wznešená paní pro ně přijela, w níž swou dceru poznali. Wzala si je s sebou. Jednou šla zase Popelka se swým manželem do sklepa se podíwat, ale nemohla nikde dwířka najíti; wšecko bylo na wždy
