nit; ale slowa jim zůstala w ústech, když widěly, že i Popelka se ke koberci blíží a pantoflíček obouwá.
„To je snad ona!“ křičely wšecky jedním hlasem, když widěly, že Popelka do pantoflíčku wklouzla jako nic.
Princ, který zamyšlen posledního wýjewu ani si newšimnul, na to wykříknutí jako střela s trůnu sletěl a k Popelce přistoupil, aby se přeswědčil, že je jí pantoflíček práwě dost. Tu shodila se sebe swůj wšední šat, a ukázala i druhý pantoflíček.
„Tys to, moje kráso?“ diwil se princ. „Ach netrap mě déle,“ prosil před ní kleče. „Wyslyš prosby mé, buď mou manželkou.“
„Nuže chci tobě po wůli býti,“ řekla Popelka, „jestli sprosté děwče za swou manželku přijmouti se neostýcháš.“
„Ať jsi kdokoliw, ty budeš mou chotí.“
Na to ji posadil wedle sebe na trůn, a za kněžnu ji prohlásil. Sestry diw zlostí nepukly. Ona ale nebyla tak zlá a nestyděla se za ně, jako ony za ni. Řekla tedy wšecko swému ženichowi a šla jim naproti. Když widěly, že jim ta zlost nic není platna,
