„Ty chceš také wšecko wědět; nu ale powědít ti to mohu. Wčera tedy přišla ta princezna opět ke dworu; kníže si celý den žádného ani newšimnul a jenom porád s ní se obíral. Když měla odjeti, dal to místo, kde kůň její stál, kolomazí potřít, aby tam uwázla. Ale ona nebyla tak hloupá a šikowně wyklouzla, jen že tam pantoflíček nechala. Kníže dal hned ohlásit, že se zejtra z celého okolí wšecky panny a paní w jeho zámku sejíti mají, a která z nich pantoflíček obuje, ta, bude-li swobodna, že se jeho manželkou stane. On myslí, že je neznámá z jeho země, a že žádná nemůže míti tak malou nožku jako ona. Možná ale, že se w tom omejlí a sám sebe zklamá.“
„Wždyť wy samy také máte malé nožky, možná dost, že pantoflíček obujete,“ řekla na to Popelka.
„Uhlídáme, až jak zejtra bude,“
Ráno, dříwe než odjely, stáhla si každá nohy, až jí slze bolestí po twáři tekly, jen aby do pantoflíčku wlezti mohla.
Ubohá Popelka newěděla, co má dělat: má-li za nima jíti, anebo zůstat doma. Láska wšak zwítězila nad strachem. Šla do sklepa, oblékla na se modré
