wržená Popelka přála, aby s ním do smrti žiwa býti mohla. Smutně se s koníčkem rozloučila; smutně skwostný šat do truhličky kladla. „Ach, jak mne Bůh za mou marnost potrestal,“ prawila, když jedinký pantoflíček ukládala. „Teď jsem ztratila srdce a pantoflíček; mohla bych owšem býti šťastna, ale mohu-li pak tomu wšemu wěřit? Zdali pak to není nějaké kouzlo? A naposled budu ještě za swou wšetečnost a ztrálu pantoflíčku potrestána!“
Tak naříkajíc šla zase nahoru po swé práci. Sestry přijely domů, ale ona se jich tenkráte o nic neptala. Než těmto jely huby beze wšech otázek. To mu přejeme,“ řekla Kasala, když jim Popelka lože chystala. „Proč se zbláznil do takowé čarodějnice a nezůstal raději při nás! Teď může líbat pantoflíček,“
„Což wíš,“ odpowěděla Adlina, „jestli se zejtra nepřihlásí?“
„To by tam byla již dnes zůstala.“
„Kdo pak se bude o to příti; pojedeme tam, a hodí-li se nám na nohu, stanem se jedna neb druhá kněžnou.“
„Co pak je to s tím pantoflíčkem?“ ptala se Popelka.
