Žalm XXIII.
Ten Žalm zpíval David, když archu Páně z domu Obededomova do města Jeruzaléma na horu Sion s obvzláštní slavností přenesl, a před ní plesaje skákal. Učí přitom, kterak ti, ješto k arše přistoupiti chtějí, mají býti spůsobení.
Duchovním smyslem může ten Žalm vyložen býti na Kristovo do nebe vstoupení.
1 První den po sobotě, Žalm Davidu.
[23. 1]Páněť jest země, i plnost její: okršlek země, i všickni kteříž obyvají na něm. 2 Neb on [23. 2]nad mořmi založil jej: a nad řekami připravil jej. 3 Kdo vstoupí na horu Páně? aneb kdo stane na místě svatém jeho? 4 Nevinný rukami a čistého srdce, kterýž nevzal nadarmo duše své, aniž přisáhl ve lsti bližnímu svému. 5 Tenť [23. 3]přijme požehnání od Pána: a milosrdenství od Boha spasitele svého. 6 [23. 4]Toť jest národ hledajících jeho, hledajících tváři Boha Jakobova. 7 Pozdvíhněte knížata bran vašich, a vyzdvíhněte se [23. 5]brány věčné: a vejdeť král slávy. 8 Kdož jest to ten král slávy? Pán silný a mocný: Pán mocný v boji. 9 Pozdvíhněte knížata bran vašich, a vyzdvíhněte se brány věčné: a vejdeť král slávy. 10 Kdož jest to ten král slávy? Pán mocnosti onť jest král slávy.
Čeho potřebí jest těm, kteří do nebe přijíti chtějí.
Znamenej sobě, čeho je potřebí těm, kteří do nebe přijíti chtějí. Vydává o tom otázku prorok v verši 3. řka: Kdo vstoupí na hůru Páně? aneb kdo stane na místě svatém jeho?
kdežto skrze hůru Páně, a místo svaté jeho rozumí nebe. Na tu pak otázku odpověd dává v následujícím 4. verši, pravě: Nevinný rukama a čistého srdce, kterýž nevzal nadarmo duše své, aniž přisáhl ve lsti bližnímu svému.
Čtyr tedy věcí potřebí jest tomu, kdo do nebe se dostati chce. Předně, aby nevinný byl rukama, to jest, aby žádného zlého skutku nepáchal: podruhé, aby byl čistého srdce, to jest, aby nic zlého nemyslil: potřetí, aby dokázal na sobě, že jest nadarmo nepřijal duše své, to jest, aby ničehož činiti nepomíjel, k čemuž ho přikázaní Boží, a církevní zavazují: po čtvrtý, aniž přisáhl ve lsti bližnímu svému, v čemž obsahuje všecky hříchy, kteříž se mluvením dějí. Slovem kdo do nebe přijíti miní, vystříhati se má hříchu, buď že ti dějí se skutkem, neb myšlením, neb opuštěním přikázaných věcí, aneb řečí.
Žalm XXIV.
David od vlastního syna Absolona protivenství snášeje, poznává v tom žalmu, že Bůh z spravedlivého řízení svého, tu bídu pro spáchaný hřích naň dopustil. Žádá Boha za odpuštění, tež za milost k polepšení života svého.
1 Ku konci, Žalm Davidu.
K Tobě Pane pozdvihl sem duše mé: 2 Bože můj v toběť doufám, [24. 1]nebudu se styděti. 3 Aniž ať mi se neposmívají nepřátelé mojí: neb všickni kteříž [24. 2]snášejí tě, nebudou zahanbeni. 6 Ať zahanbeni sou všickni nepravé věci činící zbytečně. Cesty své Pane ukaž mi: a stezkám svým vyuč mne. 5 Zpravůj mne v pravdě své, a uč mne: nebo ty jsi Bůh spasitel můj, a tebe [24. 3]snášel sem celý den. 6 Rozpomeň se na slitování svá Pane, a na milosrdenství svá, kteráž jsou od věků. 7 [24. 4]Provinění mladosti mé, a nevědomo-
