zdaliž se hněvá na [7. 1]každý den? 13 [7. 2]Neobrátíte-li se, meč svůj napřáhne: lučiště své natáhl, a připravil se. 14 A v něm připravil [7. 3]nádobí smrti, střely své hořícími učinil. 15 [7. 4]Ej hle! [7. 5]pracoval ku porodu nespravedlnosti: počal bolest, a porodil nepravost. 16 Bahnivý důl otevřel, a vykopal jej: a upadl do jámy, kterouž učinil. 17 Obrátiť se bolest jeho na hlavu jeho: a na vrch hlavy jeho nepravost jeho zstoupí. 18 [7. 6]Chváliti budu Pána podle spravedlnosti jeho: a [7. 7]prospěvovati jménu Pána nejvyššího.
- ↑ každodenně
- ↑ nebudete-li obráceni
- ↑ nástroje
- ↑ Iza. 59. 4., Job. 15. 35.
- ↑ usiloval
- ↑ slaviti
- ↑ žalmy zpívati
Žalm VIII.
Prorok rozjímaje sobě stvořené od Boha věci, zvýšuje všemohoucnost, moudrosta, a dobrotivost Božskou člověku prokázanou.
1 Ku konci za presy, Žalm Davidu.
2 HOspodine Pane náš, jak předivné jest jméno tvé na vší zemí! nebo vyzdvižená jest velebnost tvá nad nebesa. 3 Z úst nemluvňátek a mléko ssájících dokonal si chválu pro nepřátely své, aby zkazil nepřítele i mstitele. 4 Nebo zpatřím nebesa tvá, dílo prstuv tvých: měsíc a hvězdy, které si ty založil. 5 Co jest člověk že si naň pamětliv? aneb syn člověka, že jej navštěvuješ? 6 [8. 1]Zmenšil si ho málo nětco od anjelů, slávou a ctí korunoval si jej: 7 a ustanovil si jej nad [8. 2]díla rukou svych. 8 [8. 3]Všecky věci [8. 4]poddal si pod nohy jeho, ovce i voly všecky, nadto i dobytek polní. 9 Ptáctvo nebeské, i ryby mořské, které procházejí stezky mořské. 10 Hospodine Pane náš, jak předivné jest jméno tvé na vší zemi.
Nemůže se dosti nadiviti Prorok Páně nesmírné dobrotě Boží, že on v paměti své má člověka; odkudž volá v verši 5. Co jest člověk, že pomníš na něho; aneb syn člověka, že navštěvuješ ho?
Co jest člověk? popel a prach, červiček, aneb raděj pytel červů. Bůh pak jest tak vznešený a veliký Pán, že i nejpřednější Anjel jako nic není na proti němu: a nicméně pomní na tak ničemnýho červička; a ne jen jednou v roce, an by i to bylo nevyslovitedlné dobrodiní, nybrž má ho v paměti ustavičně, tak že není žádného okamžení, kterého by na něj nepomněl. A ne jen sprostě pomní na něj, jako lidé jeden na druhého jalově vzpomíná, nic mu při tom dobrého neprokazuje; nýbrž tak pomní na něho, že mu vždycky při tom dobře činí, jej živí, a opatruje. Poněvadž Bůh vždycky na nás pomní, sluší, abychom i my vždycky na něj pamatovali.
Sv. Naz. 47. 1. Jestliže tedy on na nás mizerné lidí ustavičně pamatuje, nesluší-li, abychom i my na něj co nejčastěj vzpomínali, ano to snažili se vykonat dle možnosti, co sv. Nazianzenus nám předkládá, řka: na Boha častěj vzpominati máme, nežli ducha popadáme: ano ať tak dím, nic mimo toho činiti nemáme.
Tohoto naučení nedží se ti, kteří ráno vstavše, dříve na to vzpomínají, co jísti budou, nežli na Boha.
Žalm IX.
Díky činí David Bohu za obdržení fítězství proti svým nepřátelům: (někteří smejšleji proti Goliášovi) přitom žádá, aby i budoucně ráčil užívati své přísnosti proti bohabrázdným, a své dobrotivosti k bohabojným.
