46Shromáždili se tedy, přišli do Masfy proti Jerusalemu — v Masfě totiž bývalo kdysi místo modlitby v Israeli — 47postili se ten den, oblékli se v žínice, popel sypali si na hlavu, 48roztrhli roucha svá, rozvinuli knihy zákona, po kterých slídili pohané, aby je pomalovalí modlami svými, 49přinesli ozdoby kněžské, prvotiny a desátky, přivedli nazirejské, kteří vyplnili dny (svých slibů) 50a volali hlasem velikým k nebi: „Co máme činiti s těmito a kam je zavésti, 51kdyžtě svatyně tvá jest pošlapána a poskvrněna, kněží tvoji v zármutku a v ponížení, 52a hle, pohané proti nám se sešli, aby nás pohubili; ty víš, co smýšlejí proti nám. 53Kterak bude možno nám obstáti proti nim, nepomůžeš-li nám ty, Bože?“ 54A zatroubili na polnice zvukem velikým.
55Poté ustanovil Juda vůdce lidu, tisícníky, setníky, padesátníky a desátníky 56a řekl těm, kteří stavěli domy, právě se ženili nebo štěpovali vinice jakož i bázlivcům, aby se vrátil každý domů podle zákona.
57I hnuli se táborem a položili se k straně polední u Emaus. 58Tu řekl juda: „Přepašte se, vzmužte se a buďte hotovi k jitru, abyste bojovali proti pohanům těmto, kteří se sešli proti nám, aby zahladili nás i svatyni naši; 59neboť lépe jest nám umříti v boji nežli patřiti na neštěstí národa našeho a svatyně. 60Avšak, jak bude vůle na nebi, tak se staň!“
V. 48. Masfa severně Jerusalema v území Benjaminově (Nebí Samuíl. Viz Jos 18, 26; Sdc 20, 1 nn; 3 Král 15, 22 a jj. Někteří vidí místo bývalé Masfy na pahorku Tell Nasbe severozápadně od er-Rám (severně od Jerusalema.) Od Bét Uru (Bethoronu) vede podnes do Nebí Samuíl (Masfy) několik pěšin, na př. přes et-Tire, Bét-Dukka, Bét-Izza, Biddu. (jiná přes el Džib.)
V. 47. srv. s 2 Král 13, 19; Est 4, l. 3; Jer 6, 26; 25, 34; Pláč 2, 10; Dan 9, 3. a jj.
V. 48. srv. s 4 Král 19, 14 (Ezechiáš, sevřený od Senacheriba). — Srv. výše 1, 60.
V. 49. Kněžská roucha, prvotiny atd. nezbytně předpokládají svobodné používání chrámu, který však nyní jest znesvěceu a pod moci pohanů! — O nazirejských viz Nm 6, l. — Kdo se zavázal dočasným slibem nazirejským, když lhůta slibu jeho vypršela, měl se dostaviti do chrámu a tam přinésti obět; při tom bývala kštice jeho ustřihována a házena do obětního ohně. Nm 6, 13—18. To bylo za tehdejších poměrů nemožno!
V. 59. „k nebi“ = k Bohu nebes. Srv. Dan 4, 23 Užívati „nebes“ místo „Boha“ může býti zvláštní zvyk, jaký mají ještě dnes mnozí zbožní křesťané; není to úpadek vřelého vědomí Boha, ale spíše jakási hrůza a úcta jména Božího, a někdy i výraz náboženského citu, který jest živější než u těch, kdož mají jméno Boží ustavičně v ústech (Gutberlet). Srv. níže 3, 60; 4, 10. 40; 9, 46; 12, 15.
V. 52. Hospodin ví, co smýšleji proti lidu jeho a tím i proti úradkům, které s lidem Svým má. Jest proti Boží cti a slávě, aby lid jeho byl vyhlazen.
V. 54. srv. s Nm 10, 9.
V. 55. srv. s 2 Mach 8, 22. — ježto hodlal Juda svésti s nepřítelem pravidelnou bitvu, bylo třeba vojsko zorganisovati jak velel zákon; srv. Nm 31, 14; Ex 18, 21; Dt l, 15.
V. 58. Vše podle zákona Dt 20, 5—8. — Nepřítel se domníval, že Juda se skrývá v horách na sever od Emausu trčících. Juda vsak zatím odtáhl do Masfy a odtud přitrhl k Emausu od jihovýchodu, odkud nebyl očekáván. Srv. výše v. 40. 46.
V. 57. Z Nebi-Samuilu (Masfy) vedou pěšiny na vozovou cestu, spojující Jafu s Jerusalemem; po této však Juda sotva táhl; spíše, zdá se, táhl po stezkách horských měně známých a měně schůdných; taková stezka vede na př. přes Qatanne údolím el-Qotne do Jáló, odkud mohl Juda táhnouti přes Dér Eijúb na jih a oklikou (zátočem) dostati se na jih Emausu do míst, kde jest nyní Látrún.
