Stránka:Bible česká SZ II.djvu/7

Tato stránka nebyla zkontrolována

Kniha sluje Ester dle jména hlavní své hrdinky.^[1] Prameny dnešní knihy Est byly a) list Mardocheův (9, 20.) a b) list Esteřin (9, 29.). Dle těchto pramenů před r. 200 (před Kr.) napsal svatopisec nejspíše v Persii^[2] své dílo.^[3] Zamýšlel na dějinném^[4] příkladu

↑ Srv. podobné názvy: Josue, Soudci, Rut, Judit a jj. — Knihu Est nazývali také Židé „Megillá“ (=Závitek). Viz 9, 20. 29. Jinde (11, 1.) sluje „List o purimu“.
↑ Spisovatel jeví zvláštní zájem o věci perské, které (dle pramenů) dopodrobna líčí, nezajímá se však tolik o Palestinu ani o chrám jerusalemský. Také prameny bylo mu snáze nalézti v Persii nežli v Palestině.
↑ Tohoto svatopisce dlužno rozlišovati od Mardochea. Viz 9, 23. 26. — Že žil později, pokládá za nutné přičiniti poznámky některé. Srv. 1, 1. n. 13; 8, 8. Sirachovec nejmenuje ani Esteru ani Mardochea mezi vynikajícími hrdiny národa israelského. Také jazyk hebrejský má známky doby pozdější (slova perská, tvary aramské). Stanovíme okrouhle r. 200, ježto r. 178. před Kr. byla již Est dle 11, 1. přeložena do řečtiny. Svatopisci dlužno zejména přičísti 9, 23.—28. 29.—32. „Megillá“ Est byla u lidu velmi oblíbena; proto často překládána do aramštiny („targúmím“), proto také často vykládána („midráším“).
↑
Od nejstarších dob až do druhé polovice XVIII. století po Kr. byly všecky podrobnosti v knize Est vypravované považovány za skutečné události. Teprve moderní nadkritika vidí v knize buď „román“ neb aspoň „midraš“, ve kterém nesnadno rozlišiti, co je historického, co smyšleného. (Co je „midraš“ viz 2. Par 24, 27.). Také někteří novější katoličtí kritikové (Sepp, Holzhey) pronesli domněnku, že není všecko v Est historické v přesném smyslu; nelze však říci, že svůj náhled odůvodnili, jak žádá výnos papežské biblické komise ze dne 23. června 1905. (Viz „Úvod“ svaz. I. str. 10. pozn. 1.) Ani „prorocký“ výklad Scholzův, podobně výstřední jako jeho výklady Tob (výše sv. I. str. 1310 pozn.) a Jud (výše sv. I. str. 1313 pozn. 3.) nedošel souhlasu.
Starý názor o dějinném rázu knihy Est opírá se o závažné důvody
1. Jisto, že již v dobách spisovatele knih Machabejských jakož i v prvém století křesťanském slavili Židé svátek „púrím“ (2. Mach 15, 37; Jos Flavius, Starožitnosti XI, 6.) a od těch dob že jej slaví do dneška. Nelze však mysliti, že tak činí na základě události vymyšlené, která se nikdy nesběhla.
  
  Pokusy moderní kritiky a důkaz, že Židé svátek „púrím“ vypůjčili si od pohanů (viz níže pozn. 6.) venkoncem selhaly již proto, že přísný duch židovský, všem živlům pohanským nepřátelský, který ovládal obec židovskou v posledních stoletích předkřesťanských, nebyl by dopustil, aby se zahnízdil v náboženském životě svátek pohanský.
2. Spisovatel vypravuje prostě, ale živě kreslí podrobnosti, které nesnadno vymysliti. Uvádí netoliko jména vůdčích osob (Estery, Asuera, Mardochea, Amana), ale zná také jména královských kleštěnců (1, 10; 2, 8. 14.), nejvyšších rádců královských (1, 14.), zapuzené královny (1, 11.), spiklenců (2, 21.), manželky a deseti synů Amanových (5, 10; 9, 7. n.).
3. Odborní znalci věcí perských (Niebuhr, Heeren, Justi, Rawlinson, Spiegel, Oppert, Dieulafoy) diví se dokonalé znalosti perských obyčejů a mravů, jakou jeví spisovatel (prameny) knihy Est. Viz další výklady. Spisovatel dovolává se i perských pramenů (10, 2.).

[p1-1] Srv. podobné názvy: Josue, Soudci, Rut, Judit a jj. — Knihu Est nazývali také Židé „Megillá“ (=Závitek). Viz 9, 20. 29. Jinde (11, 1.) sluje „List o purimu“.

[p2-2] Spisovatel jeví zvláštní zájem o věci perské, které (dle pramenů) dopodrobna líčí, nezajímá se však tolik o Palestinu ani o chrám jerusalemský. Také prameny bylo mu snáze nalézti v Persii nežli v Palestině.

[p3-3] Tohoto svatopisce dlužno rozlišovati od Mardochea. Viz 9, 23. 26. — Že žil později, pokládá za nutné přičiniti poznámky některé. Srv. 1, 1. n. 13; 8, 8. Sirachovec nejmenuje ani Esteru ani Mardochea mezi vynikajícími hrdiny národa israelského. Také jazyk hebrejský má známky doby pozdější (slova perská, tvary aramské). Stanovíme okrouhle r. 200, ježto r. 178. před Kr. byla již Est dle 11, 1. přeložena do řečtiny. Svatopisci dlužno zejména přičísti 9, 23.—28. 29.—32. „Megillá“ Est byla u lidu velmi oblíbena; proto často překládána do aramštiny („targúmím“), proto také často vykládána („midráším“).

[p4-4] Od nejstarších dob až do druhé polovice XVIII. století po Kr. byly všecky podrobnosti v knize Est vypravované považovány za skutečné události. Teprve moderní nadkritika vidí v knize buď „román“ neb aspoň „midraš“, ve kterém nesnadno rozlišiti, co je historického, co smyšleného. (Co je „midraš“ viz 2. Par 24, 27.). Také někteří novější katoličtí kritikové (Sepp, Holzhey) pronesli domněnku, že není všecko v Est historické v přesném smyslu; nelze však říci, že svůj náhled odůvodnili, jak žádá výnos papežské biblické komise ze dne 23. června 1905. (Viz „Úvod“ svaz. I. str. 10. pozn. 1.) Ani „prorocký“ výklad Scholzův, podobně výstřední jako jeho výklady Tob (výše sv. I. str. 1310 pozn.) a Jud (výše sv. I. str. 1313 pozn. 3.) nedošel souhlasu.
Starý názor o dějinném rázu knihy Est opírá se o závažné důvody

Jisto, že již v dobách spisovatele knih Machabejských jakož i v prvém století křesťanském slavili Židé svátek „púrím“ (2. Mach 15, 37; Jos Flavius, Starožitnosti XI, 6.) a od těch dob že jej slaví do dneška. Nelze však mysliti, že tak činí na základě události vymyšlené, která se nikdy nesběhla.

Pokusy moderní kritiky a důkaz, že Židé svátek „púrím“ vypůjčili si od pohanů (viz níže pozn. 6.) venkoncem selhaly již proto, že přísný duch židovský, všem živlům pohanským nepřátelský, který ovládal obec židovskou v posledních stoletích předkřesťanských, nebyl by dopustil, aby se zahnízdil v náboženském životě svátek pohanský.

Spisovatel vypravuje prostě, ale živě kreslí podrobnosti, které nesnadno vymysliti. Uvádí netoliko jména vůdčích osob (Estery, Asuera, Mardochea, Amana), ale zná také jména královských kleštěnců (1, 10; 2, 8. 14.), nejvyšších rádců královských (1, 14.), zapuzené královny (1, 11.), spiklenců (2, 21.), manželky a deseti synů Amanových (5, 10; 9, 7. n.).

Odborní znalci věcí perských (Niebuhr, Heeren, Justi, Rawlinson, Spiegel, Oppert, Dieulafoy) diví se dokonalé znalosti perských obyčejů a mravů, jakou jeví spisovatel (prameny) knihy Est. Viz další výklady. Spisovatel dovolává se i perských pramenů (10, 2.).

[5] Jisto, že již v dobách spisovatele knih Machabejských jakož i v prvém století křesťanském slavili Židé svátek „púrím“ (2. Mach 15, 37; Jos Flavius, Starožitnosti XI, 6.) a od těch dob že jej slaví do dneška. Nelze však mysliti, že tak činí na základě události vymyšlené, která se nikdy nesběhla.

Pokusy moderní kritiky a důkaz, že Židé svátek „púrím“ vypůjčili si od pohanů (viz níže pozn. 6.) venkoncem selhaly již proto, že přísný duch židovský, všem živlům pohanským nepřátelský, který ovládal obec židovskou v posledních stoletích předkřesťanských, nebyl by dopustil, aby se zahnízdil v náboženském životě svátek pohanský.

[6] Spisovatel vypravuje prostě, ale živě kreslí podrobnosti, které nesnadno vymysliti. Uvádí netoliko jména vůdčích osob (Estery, Asuera, Mardochea, Amana), ale zná také jména královských kleštěnců (1, 10; 2, 8. 14.), nejvyšších rádců královských (1, 14.), zapuzené královny (1, 11.), spiklenců (2, 21.), manželky a deseti synů Amanových (5, 10; 9, 7. n.).

[7] Odborní znalci věcí perských (Niebuhr, Heeren, Justi, Rawlinson, Spiegel, Oppert, Dieulafoy) diví se dokonalé znalosti perských obyčejů a mravů, jakou jeví spisovatel (prameny) knihy Est. Viz další výklady. Spisovatel dovolává se i perských pramenů (10, 2.).

[1]

[2]

[3]

[4]