do králova dvoru. 3Ve všech krajinách, městech a místech, kamkoli ukrutný výrok králův přišel, byl veliký nářek u Židů, půst, kvílení a pláč; mnozí žínice a popela místo lůžka užívali.
4Služebné Esteřiny a komorníci přišedše oznámili jí to. Když to uslyšela, ulekla se velmi; i poslala roucho (Mardocheovi), aby odejmouce žínici, oblékli ho (v ně); ale on nechtěl ho vzíti. 5Zavolavši tedy Atacha, komorníka, kterého jí byl dal král za služebníka, poručila mu, aby šel k Mardocheovi a zvěděl od něho, proč to činí. 6Atach vyšed, šel k Mardocheovi, který stál na ulici města přede dveřmi paláce. 7Ten oznámil mu vše, co se přihodilo, kolik stříbra slíbil Aman dáti do pokladny královské za vyhlazení Židů; 8dal mu též opis výnosu vydaného v Susách, aby (jej) ukázal královně a napomenul ji, by šla ke králi, a prosila ho za svůj národ.
9Když se vrátil Atach a oznámil Esteře vše, co byl Mardocheus řekl, 10ona chopivši se slova poručila, by pověděl Mardocheovi: 11„Všichni služebníci královští a všecky krajiny, které jsou pod panstvím jeho, vědí, že muž nebo žena, který by vešel do vnitřního dvoru králova nejsa povolán, ihned, bez meškání má zabit býti, leč by král
V. 3. Jako se dověděl Mardocheus v Susách od královských úředníků o nebezpečí, tak prozradili Židům královští úředníci v provinciích, oč běží.
V. 4. „to“, co vypravováno ve v. 1. n. o Mardocheovi. Ester dosud nevěděla o královském výnosu; posílá Mardocheovi roucha, by mohl vstoupiti do paláce a osobně jí příčinu svého žalu oznámiti. (Byl-li kleštěncem, mohl tak bez závady učiniti.)
V. 6. „přede dveřmi“, t. j. před hlavní branou, ze které šlo se po mostě do ulice města Sus.
Za v. 8. patří 15, 1.—3.
V. 11. Z „vnitřního dvoru“ bylo dle 5, 1. viděti do zasedací dvorany. Dle perského zvyku bylo možno požádati o slyšení u krále (Herodot III, 118. 140.) V našem případě však Ester předpokládá, že nelze tímto způsobem dostati se ke králi. Snad byl by Aman krále zpracoval, že by byl odepřel prosbu Esteřinu. Možno, že Aman zanevřel na Ester když se dověděl, že bývala schovankou nenáviděného Mardochea; Ester asi obávala se, že král se hněvá na ni Amanovým vlivem a proto že nebyla k němu již volána celý měsíc. Aby byl král pokládán za „vyšší bytost,“ kázala dvorní perská etiketa, by pokud možno se neukazoval nikomu, ani svým dvořanům. Ani nejvyšší úředníci nesměli přistoupiti ke králi blíže než na 20 loket. Mezi králem a dvořany bývala záclona, kterou střežil zvláštní úředník k tomu zřízený. Král Vonanes byl nucen zříci se trůnu, že se často na veřejnosti ukazoval (Tacitus, Letopisy 2, 2.—3.). Přístup volný měla sice ke Xerxovi Amestris, ne však ostatní (i prvořadé) manželky, ke kterým patřila Ester, jež nemohla věděti, v jaké míře se dosud těší lásce králově, ježto již uběhlo pět roků od té doby, co se stala královnou. (Srv. 2, 15; 3, 7. 12.). Vilníkovi, jací byli východní samovládci, zmrzí se žena dříve nežli za pět roků. — Jak otrocky ponížena byla manželka krále perského, vyplývá ze známé události, kterou zaznamenal Herodot (III, 63.): Po smrti Kambysově podařilo se mágovi Gaumatovi vydávati se za Bardiju, syna Cyrova (tedy bratra Kambysova) a dosednouti na trůn. Byl sice kdysi odsouzen k tomu, by mu byly uťaty uši, ale že mohl král perský straniti se svého nejbližšího okolí, podařilo se mu vadu zatajiti a na trůně několik měsíců se udržeti. Otanes, velmož perský tušil, co se děje, i vzkázal po kleštěnci své dceři Fedymě, kterou byl domnělý Bardija (Herodot jej nazývá Smerdis) pojal za manželku, aby mu pověděla, je-li manžel její skutečně Smerdis, Cyrův syn. Fedyma odpověděla: „Neviděla jsem dosud svého královského manžela.“ Otanes poslal opět kleštěnce se vzkazem, aby se zeptala Atossy, sestry domnělého krále. „Nevídám Atossu a nemohu se s ní setkati“, zněla odpověď. Uložil jí tedy: „Dcero má, tvá povinnost, jak ti tvůj rod káže, jest podstoupiti nebezpečí; otec tvůj ti poroučí, aby ses mu vydala… V noci prohlédni uši svého manžela, Má-li je, věz, že je to Smerdis, Cyrův syn; nemá-li je, věz, že je to mag Smerdis.“ Fedyma vzkázala: „Poslechnu-li, vydávám se do velikého nebezpečí; nebo nemá-li král uši a přistihne-li mne při tom, že je hledám, dá mne popravit. Než, budiž! Zahynu!“
