3pozoruj, že hlasitě křičím,
panovníče můj a Bože můj!
4Modlímť se k Tobě z rána, Pane,
vyslyš (tedy) volání mé;
5z rána se ti představuji
a (tvou pomoc) očekávám.
Vždyť nejsi Bůh ty, jenž nepravost miluje,
6nesmí dlít u tebe zlomyslný.
Neobstojí bezbožníci
před očima tvýma.
7Nenávidíš všech nešlechetných,
vyhlazuješ všecky lháře,
muže krve a podvodníka
Hospodin má v ošklivosti.
8Mně však, ježto je velká tvá milost,
dovoleno vjít do tvého domu;
smím se klanět u tvé svatyně
v (uctivé) bázni před tebou.
9Pane, veď mne ve své správnosti
pro ty, kteří mi úklady strojí,
urovnej před sebou mou cestu.
10Neb není v jejich ústech pravdy,
jejich srdce ničemné jest.
11Zející hrob jest jejich hrdlo,
ačkoli dovedou se lísat.
V. 2 n. Zač prosí žalmista, vysloveno zřetelně ve v. 9. — Velkodušnost ukládá každému „panovníkovi“ (= králi), aby vyslyšel prosby svých poddaných. Jako ve všem, tak i v této velkodušnosti milostivé a blahovolné vyniká Hospodin-král nad krále lidí.
V. 4. n. Z hebr. vyvozuji, že žalmista byl přítomen v nádvoří svatyně každodenně ranní oběti a ji tímto žalmem provázel a tak Boží ochraně poroučel nastávající den.
V. 6. „dlíti“ jakožto host (hebr.) a požívati ochrany svého hostitele, nebo dokonce s ním jisti (obětní kvas). Nesmí se, pokud, nezmění svého smýšlení a života, účastniti bohoslužby, blížiti se k Bohu. Srv. Ž 14, l.nh. Nesmí vážiti z bohoslužby radost, jakou se těší níže (v. 8.) skladatel tohoto Ž.
V. 7. „lež“ mluví zejména ti, kteří pěvce pomlouvají. — Jazyky stíhali Davida Zifané, Doeg, Achitofel a jj. — „muž krve“ je netoliko krvežíznivý vrah, ale také ten, kdo jinými křivdami ssaje bližnímu krev, t. j. ujímá mu života („krev“ = život). Takovým mužem krve byl na př. Saul (1. Sam 22, 16.)
V. 8. Radostné vědomí, plynoucí z čistého svědomi a dovolující žalmistovi provázeti ranní obět v nádvoří svatyně modlitbou, podporuje důvěru jeho, že modlitba konaná na místě posvátném a spojená s obětí tím spíše bude vyslyšena (v. 2.-5.). — „klanět se“ = padnouti celým tělem na zemi (prostrace).
V. 9. Protože nepřátelé Davidovi mohli by svésti jej k odpadu od Boha, t. j. k nedůvěře, zoufalství a k jiným hříchům z něho plynoucím, prosí žalmista, vědom jsa si křehkosti své, aby Bůh jej vedl po správné cestě svých přikázání, aby tu „svou“ (hebr.) cestu před žalmistou (hebr.) urovnal, aby na ní neklopýtl a nepadl. To se stane zejména tím, že bude zbaven svých nepřátel, jejichžto zloba líčena níže.
V. 10b. dle hebr. jest nitro jejich (= plány jejich) jen zkáza a zkáza.
V. 11. „hrob“, t. j. smrt polyká takořka lidi, bere jim život; podobně činí nepřátelé Davidovi; svými jazyky úskočnýmí chtějí ho zabiti, jícen jejich chce jej bezmála pohltit. Kdo padne jednou do hrobu, po tom je veta; běda, kdo se stané