stati. Jahve je naše spása, štít, hrad, naše skála. Oči jeho jsou vždy otevřeny, zpytují srdce lidi, jeho ruka je drži, jeho křídla je zastírají stínem ochranným, jeho rámě trestá bezbožné, jeho šípy je probodávají, jeho hněv je vyhlazuje" (E. Pannier).
Po stránce umělecké nejsou všecky žalmy stejné ceny, ale mnoho jest jich zejména na dobu, kdy byly napsány, tak nádherných, že bývaly právem vždycky obdivovány lidmi, kteří měli smysl pro krásu;[1] srv. na př. naše mistry Ant. Dvořáka (Ž 149. a „Biblické písně“) a Jos. Nešvěru (Ž 129.) a jj.[2]
„Žalmy skýtají obraz nejen náboženského, ale ve velkých rysech i politického a společenského vývoje národa hebrejského, jenž uložil zde své radosti i své boly, své touhy i svá sklamání, svůj jásot i své vzdechy, své prosby i své kletby. Zříme jej na výsluní štěstí, jásati vstříc svému Bohu, vítati své krále; slyšíme však i ozvěnu jeho stálých zápasů vnějších i vnitřních, a zříme jej trpět, kát se a při tom stále doufati; sledujeme jeho zanícení pro chrám a touhu po něm, jeho obdiv zákona a pohružování se v něj, jeho vmýšlení se v budoucí dobu mesiášskou s líčením hrůz posledního soudu.“ (R. Dvořák.)
- ↑ Proto byly žalmy velmi často zbásněny a přebásněny do nejpestřejších tvarů od pozdějších básníků. — „Milton prohlásil poesii Žalmů za nevyrovnatelnou nejen božským obsahem, ale i samým způsobem komposice. Nenajde-li se podle Herdera u „žádného lyrického básníka Řecka a Říma tolik poučení a povzbuzení jako právě v Žalmech,“ zdají-li se Lamartineovi řečtí a římští lyrikové „vybledlými vedle Žalmů,“ najdeme i u známého obdivovatele řecké civilisace Gladstonea výrok, podle něhož „všecky zázraky řecké civilisace, sneseny v jedno, jsou méně obdivu hodny, než prostá kniha Žalmů — historie lidské duše v poměru k svému stvořiteli.“ (Dvořák.)
- ↑ Jest málo žalmů, které nebyly zhudebněny. Budiž jmenován toliko Mozart (Ž 129.), Brahms (Ž 23.), Cavallo (Ž 50.), Draesecke (Ž 23; 93; 112.), Hauptmann (Ž 84; 91.), Liszt (Ž 13; 18; 137.), Lewandowski (osmnácte žalmů), Mendelssohn (2; 22; 43; 95; 100; 114.), Saint-Saëns (Ž 18.), Schubert (Ž 23.).
