dlili: je to propast noci, mlčení a zapomenuti, Jahve není tam chválen. Nejstarší žalmy nemluví zřetelněji o tomto bytí posmrtném a nerozlišují osud spravedlivých od osudu bezbožných. V těchto popisech není vždy snadno rozlišiti pravý obsah od toho, co je toliko básnické rčení a pouhý obraz nebo narážka na představy náboženské starého Východu. Babyloňané, Egypťané mluvili často podobně.[1] Žalmistům hebrejským bylo mluviti jak mluvili jejich vrstevníci. Avšak rozdíl bije do očí, pronikneme-li od porchu k jádru:[2] bez mluvy filosofické, bez rozumování metafysického podávají nám takovou představu o Jahvovi, že nikde jinde nenalezneme ponětí o Bohu tak vznešeného a přesného. Kdežto bozi pohanů jsou nicoty, ohavy, postrádající citu, rozumu a života, Jahve je stvořitel a pán všech bytostí nebeských i pozemských; vše se mění a míjí, toliko Jahve je nezměnitelný; jeho bystrozrak proniká budoucnost jako minulost i přítomnost; jeho zrak vidí všady, až na dno propastí a temnot; nikdo nemůže utéci před jeho přitomností; ať jsme kde jsme, drží nás jeho ruka. Jeho moc je tak veliká, že stvořeni a zázraky ho nestály než jediné slovo; on zachovává všemu život a bytí; odvrací-li svou tvář, všecko se vrací ve svou nicotu; jeho spravedlnost jest neporušitelná, a nic jí neujde; svatost jest jeho přirozenost a bytnost; toliko jeho milosrdenství a dobrotivost ji převyšuje; slitovnost přebývá u něho, miluje lidi. Není pochyby, že má otcovské srdce pro Israele, avšak chce štěstí všech národů země, pečuje o ně nyní a přivede je k tomu, by poznali jednou všichni jeho království. Miluje člověka, stará se o něho, učinil ho podobného sobě, takořka viditelným Bohem země. Zákon, který dal Israelovi, je světlo, které občerstvuje duši svým poučením a svými rozkazy. Oběti, kterých žádá, nejsou pokrmy jemu podávané; neboť on ničeho nepotřebuje, ničeho nepostrádá. Obřady dlužno provázeti popředně spravedlností, poctivosti mravní a důvěrou v Hospodina; milejší jest mu srdce litující nežli celopaly; oběti jsou mu odporný, jsou-li provázeny vraždou, útiskem slabých, odpíráním spravedlnosti utlačovaným. Oběti podávané modlám, zejména oběti lidské v bohoslužbě kanaanské a fénické, poskvrňují zemi, Jahve se jich štítí a musí je tre-
- ↑ Těž Egypťané, Babyloňané a Assyřané měli podobné bohoslužebné i soukromé básně a písně, hymny ke cti svých bohů, písně děkovné, prosebné, kající a poučné, ve kterých vystupují mluvící bohové. Ty podobnosti, někdy až nápadné a do podrobností zabíhající, lze vysvětliti totožností místa, času, kdy a kde všecko to básnictví vykvetlo, stejnou vzdělaností, která ovládala tehdejší starý Východ, jakož i národní a jazykovou příbuznosti Hebreů s Babyloňany a Assyřany. Dobře však praví Alexander Baumgartner S J.: „Tak vřelou zbožnost, touhu po Bohu, pokorné podrobení se Bohu, dětinnou oddanostk Bohu nenalezneme u žádného jiného národa starověku.“
- ↑ Zdůrazněna bývala zejména podobnost biblických žalmů kajících s básněmi babylonskými příbuzného obsahu, které nazývají assyriologové „babylonskými žalmy kajícími“. Výsledek srovnávacích studií lze vysloviti stručně asi takto: Ačkoli jsou babylonské „žalmy kající“ biblickým velmi podobné, (takže Eberharter připouští vliv oněch na tyto), přece liší se od nich a stojí za nimi právě tak daleko, jako vyniká čisté jednobožské mravní náboženství israelské nad mnohobožství a obřadnictví babylonsko-assyrské. Jako jest pojem Boha v bibli nepoměrně dokonalejší nežli měli Babyloňané, tak i pojem hříchu, mravní urážky tohoto Boha, jakož i pojem o způsobu, jakým uraženého Boha dlužno usmířiti, pojem lítosti, upřímného odvratu od hříchu atd. jsou v bibli nedostižně vznešenější. Babylonští bohové se usmiřují zevní obětí, modlitbou rtů, Bůh Israelův žádá však zkroušené srdce (Ž 50, 18. n.). Jest pozoruhodno, že bývá v babylonských „žalmech kajících“ nejčastěji vzývána Ištar, bohyně pohlavní lásky, která bývala ve svatyních svých „ctěna“ pohlavními neřestmi.
