-
- Žalozpěvy (elegie) líčí bídu lidskou vůbec nebo zvláštní tíseň žalmistovu a prosí, aby byl z ní vysvobozen. Básník v nich hledá a dochází útěchy, proto slují také „žalmy potěšné“. K nim patří písně, které bolestně vyznávají bídu mravní a dovolávají se Božího smilování — tak zvané žalmy kající.[1]
- Poučné (čili mudroslovné) žalmy vštěpují a prohlubují život dle zjeveného náboženství starozákonného.[2]
- Na základě mnohonásobného svědectví svatých knih Nového zákona[3] a jednomyslného souhlasu otců,[4] jak i spisovatelé národa židovského vyznávají, dlužno jestuznati vícero[5] žalmů prorockých a mesiášských, které předpovídaly budoucího Vysvoboditele příchod,
- ↑ Jest jich v žaltáři vice, avšak církevním obyčejem ustáleno pokládati za žalmy kající těchto sedm: 6; 31; 37; 50; 101; 129; 142. (Srv. Žž 24; 38.)
- ↑ Srv. Žž 1; 110; 111; 118; 124; 126; 127. a jj.
- ↑ Srv. Lk 20, 42; Sk 13, 33.
- ↑ „Jediná tato kniha žalmů předpovídá budoucí věci, minulé uvádí na paměť, podává, co jest činiti.“ (Sv. Basil.) — Bezmála v každém žalmu lze najiti věci, které hledí ke Spasiteli“. (Sv. Aug.) Podobně Hilar, Tertullian, Teodoret a jj.
- ↑ Tato věta jest odpověď biblické komise ze dne výše uvedeného k otázce 8. — Jak zřejmo, nerozhoduje papežská komise spor mezi biblisty, z nichž někteří pokládali velmi mnoho, bezmála všecky žalmy za mesiášské, jiní však toliko počet značně omezený, jejichžto ráz mesiášský je přesně zjištěn. — O království Kristově mluví Žž 2. a 71; o jeho kněžství Ž 109; o jeho
nejdříve způsobem, který by všemu světu zřetelně ukázal jeho svatost, spravedlnost, věrnost, vševědoucnost a moc, aby všichni lidé dobré vůle odvrátili se od nemravnosti a přiklonili se k Bohu. Naopak, nezakročí-li Bůh, nechá-li zločinnost volně bujeti, budou tím jmenované vlastnosti Boží zastřeny, Boží sláva bude zastíněna a bude hůře nežli dosud.
f) Tyto své city a přání vyslovují žalmisté lyricky nejednou ze široka, což zaráží křesťana. Dlužno tu míti na zřeteli:
Dovoleno-li lyrickému básníkovi kochati se v širokém výlevu citu, je dovoleno podobně činiti také žalmistovi; nedosahují sice jeho city dokonalosti evangelické, jsou sice na nižším stupni mravním, ale nejsou přece nemravné, nejsou hříšné. Nejsou prodchnuty sice křesťanskou láskou a milosrdenstvím, ale jsou přísně spravedlivé. Hrozil-li Bůh ve St. Z.: „Navštívím vás náhle úbytěmi a horečkou, která vás zbaví zraku a zničí život váš. Nadarmo budete síti símě, neboť bude od nepřátel pohlceno… Rozmnožím tresty za hříchy vaše sedmeronásobně. Učiním, že bude nebe jako železo a země jako měď, země úrody nevydá a stromy ovoce neponesou… Pošlu na vás divoká zvířata, která budou hubiti vás i dobytek váš a všeho tak ubude, že spustnou cesty vaše. Uvedu na vás meč, jenž pomstí mé úmluvy… pošlu mor mezi vás, dostanete se do moci nepřátel, když zničím oporu vaší výživy; pak deset žen bude péci chléb v jedné peci a přesně jej budou odvažovati; budete jísti, avšak nebudete nasyceni… Budete jísti maso svých synů adcer. Zničím výšiny vaše a modly ztroskotám… (Lv 26, 16. nn. Srv. Dt 28.) nebylo dovoleno básníkovi opakovati tyto a podobné výroky Boží a přáti si, by se splnily, ježto vysvitne tím Boží spravedlnost a věrnost? Nesměl žalmista pokládali svůj národ za posvátný majetek Boží, nesměl považovati škůdce toho národa za nepřátele Boží, nesměl doufati, že Bůh nejvýš věrný splní své slovo: „Hospodin dá, že nepřátelé tvoji, kteří proti tobě budou vyvstávati, budou padati před tváří tvou; jednou cestou proti tobě potáhnou a sédmi budou před tebou prchati (Dt 28, 7.). I uzří všichni národové světa, že máš jméno Hospodinovo, i budou se té báti“ (tamže v. 10.).
Nelze také zazlívati žalmistovi, který je synem své doby, hledí-li na věc okem přísné spravedlnosti, která žádá, aby zločin byl potrestán bez milosti tak, jak zasluhuje a pokud lze způsobem podobným, jakým byl spáchán. Srv. Ex 21, 24. — Křesťan, který chce se modliti dnes tyto žalmy dokonale, prodchne a oduševní je myšlenkami evangelickými.
