Stránka:Bible česká SZ II.djvu/170

Tato stránka nebyla zkontrolována

1. vzdávají Bohu díky.^[1]
2. Žalmy dějinné čili národní vypočítávají dobrodiní Boží, kterých se dostalo v minulosti národu israelskérňu a za něž má býti věčně vděčen.^[2]
Prosby či žalmy prosebné, modlitby v užším slova významu, které vyprošují na Bohu nějakou milost.^[3] — K nim se druží
1. tak zvané žalmy zaklínací (méně vhodně „zlolajné“ či „zlopřejné“ zvané), kterými žalmista dovolává se spravedlnosti a svatosti Boží, aby zmizela se světa bezbožnost a nespravedlnost.^[4]

↑ Srv. Ž 9; 17; 21; 29; 33; 39; 74; 102; 107; 115; 117; 137; 143. a jj. — Chvalozpěvy mají pravidelně vyhraněnou osnovu: V úvodě vyzývá žalmista ke chvále Boží; jádro hymnu líčí jeho přednosti, načež následuje doslov.
↑ Srv. Ž 77; 80; 93; 94; 98; 104; 105; 113; 134; 135; 149.
↑ Srv. Žž 4; 5; 10; 27; 40; 43; 54; 58; 59; 63; 69; 73; 78; 82; 88; 93; 101; 108; 119; 128; 136; 139; 140; 142. a jj.
↑ Jsou to Žž 34; 51; 53; 54; 57; 58; 67; 103; 136. Aby jim bylo náležitě rozuměno třeba uvážiti:
a) Žalmista nepřeje zlo svým bližním z osobní nenávisti nebo msty; tím méně chce někomu z této pohnutky zlého cos učiniti. Nepřátelství, zášť a msta jsou a byly zakázány přirozeným i kladným zákonem Staré úmluvy a Duch sv. nebyl by vnukl projevy takové (hříšné) básníkovi inspirovanému. „Nehledej pomsty a nevzpomínej křivdy svých soukmenovců. Milovati budeš přítele svého, (t. j. soukmenovce svého) jako sám sebe. Jáť Hospodin“ (Lv. 19, 18.). Ta povinnost váže, i když se Israelita se svým soukmenovcem znepřátelí: „Potkáš-li býka neb osla, který tvému odpůrci zaběhl, přiveď mu jej. Shledáš-li, že osel tvého nenávistníka pod břemenem klesl, nepomineš ho, ale pomůžeš mu ho pozdvihnouti (Ex 23, 4.n.) Srv. Dt 22, 1.—4; Přís 24, 17; 25, 21. Taktéž ukládá Zákon starý lásku k cizinci: „Bude-li sídliti cizinec v zemi vaší, bude-li přebývati mezi vámi, neutiskujte ho, ale ať je mezi vámi jako váš soukmenovec. Budete ho milovati jako sami sebe“ (Lv 19, 33. n.).
b) Jistě však má v nenávisti žalmista bezbožnost a zločinnost, která úctu jedinému pravému Bohu příslušnou vzdává nicotám, která vraždí, plení, loupí, utlačuje, bohabojné pronásleduje již proto, že jsou bohabojní, která přepadá národy mírumilovné. Básník si přeje, aby ty zločiny (které se vyskytly pohříchu také ve XX. století křesťanském za světové války!) se světa zmizely. Mělo-li se to státi, bylo třeba, aby zločinci zlomyslní, nenapravitelní, zatvrzelí se světa zmizeli, vyhynuli, vymřeli.
c) Budou-li řáditi beztrestně dále, a budou-li při tom a přes to oplývati blahobytem, je nebezpečí, že i ctitelé Boží vidouce to a pozorujíce, že údělem zbožných bývá namnoze utrpení, odvrátí se od Boha, odpadnou od něho, sejdou s cesty spravedlnosti a přidají se k bezbožníkům, i vyhyne bohabojnost a s ní mravnost se světa, Bůh nebude míti žádných ctitelů.
d) Dovolávati se toliko světské moci, která měla zločiny trestati a práv hájiti, bylo málo plátno, ježto mnozí králové, úředníci a důstojníci zneužívali svých úřadů k tomu, aby sebe obohatili, páchajíce bezpráví na jiných. (Srv. novodobá hesla „carismus“, „činovnictví“, „soldateska“.) Žalmisté, jako všichni lidé dobré vůle tehdejší doby byli bezbožností a zločiny, jež viděli, do duše roztrpčeni, sami nedovolovali si zakročiti proti nim násilně, od úřadů nemohli mnoho čekati, i poroučeli své bolesti a stezky Bohu, nejvyššímu řediteli řádu právního i mravního.
e) Boha se dovolávali, ježto šlo popředně o zájmy jeho. Zbožní byli přesvědčeni, že Hospodin jest Bůh nejvýš svatý, který miluje mravní dobro a nenávidí mravní zlo; že jest nejvýš spravedlivý, který trestá a musí trestati zlo tou měrou, jak zasluhuje a to již tu na zemí tresty pozemskými právě tak, jako odměňuje a musí odměňovati dobré měrou, jakou zasluhuje, již tu v životě časném; že jest nejvýš věrný, který plni, co slibuje a čím hrozí, a to dle neujasněných názorů starozákonných již v životě pozemském. Vřelý smysl žalmistů pro spravedlnost poroučel sice svá přání Hospodinu, ale nedovedl dokonalou odevzdaností do vůle Boží odložiti vše do života posmrtného, který mu nebyl tak jasný jako je křesťanu, nedovedl klidně čekati, že Bůh srovná vše při všeobecném soudu na konci dějin lidstva, ale přál si, aby Bůh počal své soudy co

[p166-43-1] Srv. Ž 9; 17; 21; 29; 33; 39; 74; 102; 107; 115; 117; 137; 143. a jj. — Chvalozpěvy mají pravidelně vyhraněnou osnovu: V úvodě vyzývá žalmista ke chvále Boží; jádro hymnu líčí jeho přednosti, načež následuje doslov.

[p166-44-2] Srv. Ž 77; 80; 93; 94; 98; 104; 105; 113; 134; 135; 149.

[p166-45-3] Srv. Žž 4; 5; 10; 27; 40; 43; 54; 58; 59; 63; 69; 73; 78; 82; 88; 93; 101; 108; 119; 128; 136; 139; 140; 142. a jj.

[p166-46-4] Jsou to Žž 34; 51; 53; 54; 57; 58; 67; 103; 136. Aby jim bylo náležitě rozuměno třeba uvážiti:
a) Žalmista nepřeje zlo svým bližním z osobní nenávisti nebo msty; tím méně chce někomu z této pohnutky zlého cos učiniti. Nepřátelství, zášť a msta jsou a byly zakázány přirozeným i kladným zákonem Staré úmluvy a Duch sv. nebyl by vnukl projevy takové (hříšné) básníkovi inspirovanému. „Nehledej pomsty a nevzpomínej křivdy svých soukmenovců. Milovati budeš přítele svého, (t. j. soukmenovce svého) jako sám sebe. Jáť Hospodin“ (Lv. 19, 18.). Ta povinnost váže, i když se Israelita se svým soukmenovcem znepřátelí: „Potkáš-li býka neb osla, který tvému odpůrci zaběhl, přiveď mu jej. Shledáš-li, že osel tvého nenávistníka pod břemenem klesl, nepomineš ho, ale pomůžeš mu ho pozdvihnouti (Ex 23, 4.n.) Srv. Dt 22, 1.—4; Přís 24, 17; 25, 21. Taktéž ukládá Zákon starý lásku k cizinci: „Bude-li sídliti cizinec v zemi vaší, bude-li přebývati mezi vámi, neutiskujte ho, ale ať je mezi vámi jako váš soukmenovec. Budete ho milovati jako sami sebe“ (Lv 19, 33. n.).
b) Jistě však má v nenávisti žalmista bezbožnost a zločinnost, která úctu jedinému pravému Bohu příslušnou vzdává nicotám, která vraždí, plení, loupí, utlačuje, bohabojné pronásleduje již proto, že jsou bohabojní, která přepadá národy mírumilovné. Básník si přeje, aby ty zločiny (které se vyskytly pohříchu také ve XX. století křesťanském za světové války!) se světa zmizely. Mělo-li se to státi, bylo třeba, aby zločinci zlomyslní, nenapravitelní, zatvrzelí se světa zmizeli, vyhynuli, vymřeli.
c) Budou-li řáditi beztrestně dále, a budou-li při tom a přes to oplývati blahobytem, je nebezpečí, že i ctitelé Boží vidouce to a pozorujíce, že údělem zbožných bývá namnoze utrpení, odvrátí se od Boha, odpadnou od něho, sejdou s cesty spravedlnosti a přidají se k bezbožníkům, i vyhyne bohabojnost a s ní mravnost se světa, Bůh nebude míti žádných ctitelů.
d) Dovolávati se toliko světské moci, která měla zločiny trestati a práv hájiti, bylo málo plátno, ježto mnozí králové, úředníci a důstojníci zneužívali svých úřadů k tomu, aby sebe obohatili, páchajíce bezpráví na jiných. (Srv. novodobá hesla „carismus“, „činovnictví“, „soldateska“.) Žalmisté, jako všichni lidé dobré vůle tehdejší doby byli bezbožností a zločiny, jež viděli, do duše roztrpčeni, sami nedovolovali si zakročiti proti nim násilně, od úřadů nemohli mnoho čekati, i poroučeli své bolesti a stezky Bohu, nejvyššímu řediteli řádu právního i mravního.
e) Boha se dovolávali, ježto šlo popředně o zájmy jeho. Zbožní byli přesvědčeni, že Hospodin jest Bůh nejvýš svatý, který miluje mravní dobro a nenávidí mravní zlo; že jest nejvýš spravedlivý, který trestá a musí trestati zlo tou měrou, jak zasluhuje a to již tu na zemí tresty pozemskými právě tak, jako odměňuje a musí odměňovati dobré měrou, jakou zasluhuje, již tu v životě časném; že jest nejvýš věrný, který plni, co slibuje a čím hrozí, a to dle neujasněných názorů starozákonných již v životě pozemském. Vřelý smysl žalmistů pro spravedlnost poroučel sice svá přání Hospodinu, ale nedovedl dokonalou odevzdaností do vůle Boží odložiti vše do života posmrtného, který mu nebyl tak jasný jako je křesťanu, nedovedl klidně čekati, že Bůh srovná vše při všeobecném soudu na konci dějin lidstva, ale přál si, aby Bůh počal své soudy co

[1]

[2]

[3]

[4]