Stránka:Bible česká SZ II.djvu/155

Při kontrole této stránky se objevil problém

případně poznámku, kdy a z jakého námětu vznikl,^[1] jakým způsobem má býti přednášen,^[2] a kdy má býti ho použito při bohoslužbě.^[3]

Papežská biblická komise dne 1. května 1910 rozhodla: Ze souhlasu zněni hebrejského s řeckým zněním alexandrijským a s jinými

Asafovi přičítají jeden Ž, t. j. 49. (50.) z knihy druhé, a jedenácte Žž z knihy III., t.j. Zž 72.—82. (73.—83.).
Emanovi Ezrachovci přičítají Ž jeden: 87. (88.).
Etanovi Ezrachovci přičítají Ž jeden: 88. (99.).
Žalmy, které nemají v nadpisu svého spisovatele, čili „otce“, slují „sirotci“.
V Hebr. jest jich 50 (dle knih: 4 + 4 + 0 + 14 + 28),
v LXX jest jich 33 (dle knih 2 + 1 + 0 + 5 + 25),
ve Vulg. jest jich 35 (dle knih 2 + 1 + 0+5 + 27).

↑ Srv. na př. Ž 3;.Ž 17; (18.).
↑ Srv. v čele 57. Žž hebr. „mizmór“ = žalm, t. j. píseň, která budiž provázena hrou na struny. — Proti tomu „šír“ byla (aspoň snad původně) píseň, která hudbou provázena nebyla. Dostalo-li se jí později melodie, slula „píseň žalmová“, „šír mizmór“. Srv. Žž 65., 82., 87., 107; 29., 67., 66., 74., 75., 86.
Patnácte Žž přidává ke slovu „šír“: „hamma‘alóth“. (Žž 119.-133.). Ti, kdo se domnívají, že je zpívali levité o svátku stanovém na patnácti stupních, vedoucích z nádvoří žen do nádvoří Israelitů, překládají to slovo: „Píseň stupňová“. Jiní, kteří se dohadují, že je zpívali lsraelité cestou na svátky do Jerusalema, překládají: „Písně poutní“. Byly snad i zpívány při průvodech ve chrámě, že by mohly se zváti také „Písně provodní“. Že z nich některé svým obsahem nepřiléhají k pouti nebo ku průvodu, nic nevadí, ježto rozhodovati mohl též obyčej a nikoli vždycky jen obsah o tom, které písně mají býti cestou zpívány.
„Maskíl“ třinácti Žž 31., 41., 43., 44., 51.-54., 73., 77., 87., 88., 141. znamená ohledem na obsah píseň poučnou čili mudroslovnou. Tento druh písní měl snad i zvláštní svůj nápěv. „Poučná“ byla každá píseň, která upevňovala a prohlubovala v posluchači nebo ve zpěvákovi nábožensko-mravní přesvědčení starozákonné.
Šest Žž (15, „55.— 59.) má v nadpise záhadné slovo „michtám“. Starší pokládali Žž ty za Žž „nápisové“, t. j. takové, které pro svůj obsah důležitý zasluhují, aby napsány byly na pamětní sloup neb oblouk. Jako totiž vítězům staví se pomníky, které hlásají jejich slávu, tak byl postaven již předem Kristu, vítězi nad peklem, pomník ve spisech proroků a v Žž (Euseb.). Cornely shledává, že všecky žalmy „michtám“ mluví o vysvobozeni z veliké tísně jakož i o utrpení a vzkříšení Páně ve smyslu literním (Ž 15.) neb aspoň předobrazném. Tento výklad však neví, proč jiné Žž, které mluví o vítězství a jež bylo by lze ve smyslu předobrazném vykládati o Kristu, slovem „michtám“ označeny nejsou. Vykladači novější překládají záhadné slovo: „Báseň zlatá“ („Kethem“ = zlato). Snad je nejlépe překládati: „Zlaté pravidlo“ (srv. Horácovy „Zlaté mravy“), buďže každý žalm dotčený má býti nazván zlatým pravidlem žiíota či moudrosti, nebo že jsou vzaty ze zvláštní sbírky, která slula „michtám“. Jistě se neliší valně smysl toho slova od „maskilu“, což může býti také titul zvláštní sbírky. Tím bylo by vyloženo, proč jiné žalmy téhož nebo podobného obsahu nebyly taktéž nadepsány. Že takové sbírky byly, jest jisto (Schlogl).
Šiggájón (Ž 7.) znamená žalozpěv a snad i pokyn, že má býti zpíván nápěvem, žalozpěvům přiměřeným.
Patero Žž (16., 85., 89., 101., 141.) jest nadepsáno „tefillá“, t, j. „modlitba“. Vyznamenávají se vroucím citem, sotva však znamenají zvláštní druh Žž, ježto jiné Žž obsahem jim úplně podobné toho nadpisu nemají. Zdá se proto, že bývaly, sbírky Žž, nadepsané tím slovem a z nich i s nadpisem pojaty jmenované Žž do našeho žaltáře. V závěrce druhé knihy Žž (Ž 71., 20.) slují všecky Žž dvou prvních knih „Modlitby“.
Jiná menší sbírka měla snad název kdysi „tehillím“ a obsahovala Žž hymny, chvalozpěvy v užším slova významu; z té pojat do páté, knihy žalmů Ž 144. se svým nadpisem „tehillá“ (Chvalozpěv).
Padesát Žž nadepsáno jest v hebr. „lammenaçéach“, t. j. patří řediteli hudby nebo sbormistrovi. Byl-li který žalm majetkem toho onoho sbormistra, který byl v čele bohoslužebných zpěváku, patrno, že byl zpíván při bohoslužbě.
↑

[p151-11-1] Srv. na př. Ž 3;.Ž 17; (18.).

[p151-12-2] Srv. v čele 57. Žž hebr. „mizmór“ = žalm, t. j. píseň, která budiž provázena hrou na struny. — Proti tomu „šír“ byla (aspoň snad původně) píseň, která hudbou provázena nebyla. Dostalo-li se jí později melodie, slula „píseň žalmová“, „šír mizmór“. Srv. Žž 65., 82., 87., 107; 29., 67., 66., 74., 75., 86.
Patnácte Žž přidává ke slovu „šír“: „hamma‘alóth“. (Žž 119.-133.). Ti, kdo se domnívají, že je zpívali levité o svátku stanovém na patnácti stupních, vedoucích z nádvoří žen do nádvoří Israelitů, překládají to slovo: „Píseň stupňová“. Jiní, kteří se dohadují, že je zpívali lsraelité cestou na svátky do Jerusalema, překládají: „Písně poutní“. Byly snad i zpívány při průvodech ve chrámě, že by mohly se zváti také „Písně provodní“. Že z nich některé svým obsahem nepřiléhají k pouti nebo ku průvodu, nic nevadí, ježto rozhodovati mohl též obyčej a nikoli vždycky jen obsah o tom, které písně mají býti cestou zpívány.
„Maskíl“ třinácti Žž 31., 41., 43., 44., 51.-54., 73., 77., 87., 88., 141. znamená ohledem na obsah píseň poučnou čili mudroslovnou. Tento druh písní měl snad i zvláštní svůj nápěv. „Poučná“ byla každá píseň, která upevňovala a prohlubovala v posluchači nebo ve zpěvákovi nábožensko-mravní přesvědčení starozákonné.
Šest Žž (15, „55.— 59.) má v nadpise záhadné slovo „michtám“. Starší pokládali Žž ty za Žž „nápisové“, t. j. takové, které pro svůj obsah důležitý zasluhují, aby napsány byly na pamětní sloup neb oblouk. Jako totiž vítězům staví se pomníky, které hlásají jejich slávu, tak byl postaven již předem Kristu, vítězi nad peklem, pomník ve spisech proroků a v Žž (Euseb.). Cornely shledává, že všecky žalmy „michtám“ mluví o vysvobozeni z veliké tísně jakož i o utrpení a vzkříšení Páně ve smyslu literním (Ž 15.) neb aspoň předobrazném. Tento výklad však neví, proč jiné Žž, které mluví o vítězství a jež bylo by lze ve smyslu předobrazném vykládati o Kristu, slovem „michtám“ označeny nejsou. Vykladači novější překládají záhadné slovo: „Báseň zlatá“ („Kethem“ = zlato). Snad je nejlépe překládati: „Zlaté pravidlo“ (srv. Horácovy „Zlaté mravy“), buďže každý žalm dotčený má býti nazván zlatým pravidlem žiíota či moudrosti, nebo že jsou vzaty ze zvláštní sbírky, která slula „michtám“. Jistě se neliší valně smysl toho slova od „maskilu“, což může býti také titul zvláštní sbírky. Tím bylo by vyloženo, proč jiné žalmy téhož nebo podobného obsahu nebyly taktéž nadepsány. Že takové sbírky byly, jest jisto (Schlogl).
Šiggájón (Ž 7.) znamená žalozpěv a snad i pokyn, že má býti zpíván nápěvem, žalozpěvům přiměřeným.
Patero Žž (16., 85., 89., 101., 141.) jest nadepsáno „tefillá“, t, j. „modlitba“. Vyznamenávají se vroucím citem, sotva však znamenají zvláštní druh Žž, ježto jiné Žž obsahem jim úplně podobné toho nadpisu nemají. Zdá se proto, že bývaly, sbírky Žž, nadepsané tím slovem a z nich i s nadpisem pojaty jmenované Žž do našeho žaltáře. V závěrce druhé knihy Žž (Ž 71., 20.) slují všecky Žž dvou prvních knih „Modlitby“.
Jiná menší sbírka měla snad název kdysi „tehillím“ a obsahovala Žž hymny, chvalozpěvy v užším slova významu; z té pojat do páté, knihy žalmů Ž 144. se svým nadpisem „tehillá“ (Chvalozpěv).
Padesát Žž nadepsáno jest v hebr. „lammenaçéach“, t. j. patří řediteli hudby nebo sbormistrovi. Byl-li který žalm majetkem toho onoho sbormistra, který byl v čele bohoslužebných zpěváku, patrno, že byl zpíván při bohoslužbě.

[p151-12a-3] ↑

[1]

[2]

[3]