jméno příbuzného na dědictví jeho." 6On odpověděl: „Vzdávám se práva švakrovského, neb nesmím uškoditi potomstvu rodiny své; ty užij práva mého; vyznávám, že ho rád budu postrádati.“
7Byl pak za starodávna v Israeli ten obyčej [mezi příbuznými], postupoval-li kdy druh druhu svého práva, aby bylo postoupení potvrzeno, že sezul člověk obuv svou a dal ji bližnímu svému. Tak dosvědčovali v Israeli, že (právo) postupují. 8Řekl tedy Booz příbuznému svému: „Sezuj obuv svou!“ Když ji hned s nohou sezul, 9pravil Booz starším a všemu lidu: „Svědky jste vy dnes, že nabývám od
opravdivým majitelem jeho, ale směl toliko užívati ho do budoucího roku jubilejního. Netřeba poznamenávati, že majitelkou v tom smyslu toho pole byla také Rut; že však Rut byla pod mateřskou mocí Noeminou, jmenována tu „ruka Noemina“. — „vzbudil jméno příbuzného…“ syn, který vzejde z tvého manželství s Rut, bude pak právoplatným majitelem pole, které hodláš nyní vykoupiti.
V. 6. Vykoupiti pole, které příbuzný prodal, nebylo právní povinností, ale ponecháno dobrovolné lásce „bratří“; nebyl tedy ani nejmenovaný příbuzný (N. N.) ani Booz právně zavázán pole to vyplatiti. Mohl tedy N. N. odmítnouti, jak též učinil. Uvázal-li se v úkol ten Booz, je to nový doklad jeho šlechetnosti a příbuzenské lásky. — N. N. byv upozorněn, že by pole, které chtěl vykoupiti, připadlo v majetek synu Rutinu, kterého by s ní zplodil na jméno zemřelého Mahalona, shledal, že by částkou, za niž by pole vykoupil, ochudil své osobní jmění, že tedy ti, kteří jsou nebo budou syny jeho jménem i krví, dědili by po něm o tu částku méně („nesmím uškoditi potomstvu rodiny své“). Proto vzdává se svého práva, odvolává svůj výrok (v. 4.), že chce pole Noemino vykoupiti. — „potomstvo rodiny své“ jsou synové jeho nejen krví, nýbrž i jménem (před zákonem) proti synu, kterého by mu porodila Rut a který by byl sice také krví jeho, jménem však a před zákonem by tyl považován za syna Mahalonova. Tito jeho synové krví i jménem byli by druhorozenci z jeho manželství s Rut, nebo byl již ženat a měl rodinu. Měl-li již ženu i syny, snaze pochopíme, že se práva švakrovského vzdal, ježto manželství s Rut činilo značné nároky na jeho měšec (výkup za pole, dary Noemi a výživa její i Ruty). Že již byl ženat, nebránilo mu pojmouti Rut, ježto mnohoženství bylo tehdy považováno za dovolené. Dle hebr. zní v. 6.: „Nejsem s to, bych si (to) vykoupil; sice bych uvedl ve zkázu dědičný majetek svůj…“
V. 7. Z toho, že spisovatel připomíná, jaký byl obyčej v Israeli za starých dob, možno vyvozovati, že za jeho dob již částečně vymizel; není však nutno tvrditi, že se tak stalo teprve babylonským zajetím, a že tedy kniha Rut napsána po návratu Židů z toho zajetí. Mezi dobou Gedeonovou, do které klademe příběh tu vypravovaný, a mezí dobou Davidovou, kdy dle našeho názoru kniha byla napsána, uplynulo bezmála dvě stě let, doba, za kterou se leccos změnilo, třeba že byl starý východ velmi konservativní. Příčina, pro kterou obyčej onen zanikal, byla spíše ta, že se zaváděly smlouvy psané, které činily takový obyčej zbytečným. — Hebr. obyčeje toho neomezuje sice jen na smlouvu „mezi příbuznými“, také však netvrdí, že byl zachováván při každé smlouvě. — Zvyk vyvinul se asi z toho, že majitel mohl na pole nově nabyté vkročiti, po něm svobodně choditi, a tak se uvázati v jeho držení; prodal-li pole jinému, odevzdal mu právo, na pole to jakožto majitel vkročiti a po něm ve střevících, tedy jakožto pán choditi; tak se stal střevíc náznakem (symbolem) vlastnického práva, odevzdání střevíce bylo pak znamení, že někdo to právo jinému dobrovolně postupuje; násilné nebo aspoň nucené sezutí střevíce znamenalo, že je někdo podobného práva nuceně zbaven. Srv. Ž 107, 10. Byl tedy úkon ten podoben onomu, o kterém se zmiňuje Dt 25, 9., avšak v nejedné příčině se od něho lišil. Při onom sezouvala žena obuv švakrovi za trest, že se zdráhal vzbuditi potomka zesnulému bratru svému, v tomto případě však zouval si obuv muž sám, by smlouvu slovy učiněnou potvrdil. Ono sezutí bylo nečestnou potupou, toto nikoliv. Ono dělo se dle zákona, toto dle obyčeje. Ono dálo se jen tehdy, bylo-li manželství švakrovské odepřeno, tedy toliko mezi příbuznými, toto však kdykoli se činila důležitá smlouva. Ostatní rozdíly viz Dt 25, 5. nn.
V. 8. dle hebr.: „I pravil také gó’él Bó‘ozovi: „Kup si“. A sezul obuv svou“; LXX přidává: „a dal mu“ ji.
