§ 1. Vstup.
Bůh, Rozum nejvyšší, stvořiv člověka ke své podobě a k obrazu svému, připodobnil ho k sobě také tím, že ho na cestu životem vyzbrojil poznávavostí, zejména rozumem. Prozřetelnost ve své nezměrné lásce povýšila lidstvo až k účastenství božské přirozenosti; proto obestírala i rozum jeho nadpřirozeným jasem. Otec sytil své děti chlebem poznání a napájel je křišťálovou vodou moudrosti…
Když člověk v touze, by „se mu otevřely oči“,[2] zločinnou rukou sáhl po ovoci stromu „poznání dobrého a zlého“,[3] husté mrákoty a mlhy zastřely jeho poznávavost, že se podobal člověku sedícímu v temnotách a ve stínu smrti.[4]
Bude v těchto okovech vinník úpěti na vždy? Nikoliv! Milosrdenství Boží nedopustilo, by člověk zůstal napolo slepcem, který sice dovede tušiti, jak velikou cenu má zrak, jak krásné je světlo ve svém jasu, jak krásné jsou asi nejrozmanitější barvy, ale jemuž není možno tuto krásu náležitě viděti, jí se do syta pokochati. Milosrdenství Boží nedopustilo, by člověk byl na vždy týrán žízní po pravdě, jíž by nikdo nemohl uhasiti.
Již prvému hříšníku, když z trpké zkušénosti poznával, jak veliký jest rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi tím, zda člověk v dokonalé oddanosti lne ke svému Pánu, nebo se odvrátí svou vůlí od Tvůrce, aby se jí přiklonil ke tvoru, — již prvnímu hříšníku zasvitly na duševním obzoru červánky, které postupem času rostly, šířily se, nabývaly světla víc a více,[5] až se konečně vyhouplo na oblohu velebné slunce, jež oslňujícím jasem, plným nevyrovnatelné krásy, osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět.[6] A tážete se, kdo je tento
