3 Tu řekl Bůh: Budiž světlo! I stalo se světlo. 4 A viděl Bůh světlo, že jest dobré. A oddělil světlo ode tmy. 5 Nazval pak světlo dnem a tmu nocí. A nastal večer a jitro, den prvý.
6 Pak řekl Bůh: Budiž obloha uprostřed vod a děl vody od vod, 7 Učinil tedy Bůh oblohu, a oddělil vody, které byly pod oblohou, od těch, které byly nad oblohou. I stalo se tak. 8 Nazval pak Bůh oblohu nebem. A nastal večer a jitro, den druhý.
9 Potom řekl Bůh: Shromaždětež se vody, které jsou pod nebem na jedno místo a ukaž se souš! I stalo se tak. 10 Nazval pak Bůh souš zemí, a shromážděné vody nazval mořem. A viděl Bůh, že jest to
nemajíc ani květeny ani zvířeny, jež bylo tedy Bohu učiniti (v. 11. n. 20. nn.). — „Hlubina“ hebr. „tehóm“ znamená obyčejně moře, které však vzniklo až později dle v. 9. Proto znamená na tomto místě rovněž chaos. Týž pojem vysloven jest následujícími „vodami“. — „Duch Boží“ jest Bůh, který se chystá chaos uspořádati, život tvorstvu vdechnouti, nové bytosti slovem (člověka slovem a dechem) vyvolati. (Srv. Ž. 32, 6; 103, 29. n.) — „Zahříval a oživoval vodstvo jako slepice, která sedí a dodává životní síly tomu, co zahřívá.“ Sv. Jan Zlat.
V. 3. Ke vzniku světla (a řady dalších tvorů) nebylo sice třeba, by Bůh mluvil; stačil jediný úkon jeho všemohoucí vůle. Spisovatel však, uváděje Boha mluvícího, dává své zprávě názornosti, o niž mu šlo vzhledem na své čtenáře. Úsečná stručnost rozkazu a že se rozkaz vyplnil, svědčí graficky, že všemohoucnost Boží nepotřebuje k dílu ani času ani námahy jako člověk.
V. 4. Praví se zde a na jiných místech, že v očích Božích byli jednotliví tvorové Boží dobří; má se tím říci, že všichni tvorové Boží byli ve skutečnosti zcela takoví, jak si je Bůh před jich stvořením představoval, čili jaké je Bůh chtěl míti. Bůh tedy nemohl se zklamati, jako lidský pracovník (hrnčíř, sochař a j.), který v myšlenkách pojme plán mnohem krásnější, dokonalejší, ale ve skutečnosti jej k svému žalu nedovede provésti. Snad tu chtěl spisovatel i čeliti nesprávnému názoru, jakoby někteří tvorové vyšli z ruky Boží již podstatně zlí. Zároveň možno vyčísti, aspoň na některých podobných místech, pokyn, že všichni tito tvorové dobrými nezůstali!
V. 5. Pojmenování jednotlivých tvorů (srv. vv. 8. 10.), znamená v biblické mluvě, že kdo jména dává, má vládu nad tím, jemuž se jména dostává. Srv. Gn. 2, 19; 4. Král 24, 17. Jména jednotlivých věcí vyslovují jejich podstatu. Ze jména tohoto „dne“ jest patrno, že zde mluví spisovatel o světle, kterého se dostává zemi od slunce, které jest dle vv. 15. 17. k tomu stvořeno, by osvěcovalo zemi. — Střídání dne a noci zakládá se tedy na zákoně Božím. — Ránem končí se den prvý a počíná den druhý. Počítá se tu tedy den od jitra do jitra a nikoli, jak později u Israelitů bylo zvykem počítati den, od večera do večera. — Zmínka u každého dne, že nastal večer a jitro, nasvědčuje tomu, že spisovatel měl na mysli den přirozený, který se střídá s nocí, a že chtěl sotva slovem „den“ označiti nějakou, snad tisíciletou periodu, že by tedy „jitro“ znamenalo „počátek“ a „večer“ „konec“ tohoto oddílu časového. — Počátek bible S. Z. jeví podobnost s počátkem evangelia sv. Jana. Obě místa počínají slovy „Na počátku“. Jak veliký jest však rozdíl mezi oběma místy! Ve S. Z. se dovídáme o slovech v čase promluvených, o rozkazech Božích, v N. Z. však o Slovu, které samo jest Bůh. Tam se mluví o tvorstvu v čase vzniklém, zde o Věčném, kterým jest všecko učiněno; zde o Světlu, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět, tam o vzniku světla hmotného; tam o životu uděleném tvorům, zde o posledním Zdroji všeho života.
V. 7 „Vody, které byly nad oblohou“, považují někteří za mraky, jiní však připomínají, že dle názoru starých východních národů bylo i nad oblohou (Ž. 148, 4.) vodstvo, které padá na zemi, když Bůh otevře nebeská stavidla. Gn. 7. 11 Dlužno vsak též uvážiti, že „obloha“ neznamená dle mluvy biblické jen modrou klenbu nebeskou, nýbrž i vzdušný prostor, ve kterém létají ptáci, kteří proto slují „nebeskými ptáky“. — „I stalo se tak“ stává obyčejně hned za rozkazem (vv. 3. 9. 11, 15. 24.). Zde asi nedopatřením opisovatelů následuje teprve po v. 7. Má končiti v. 6. jak je tomu v překladě alex. (LXX).
V. 9. jest v LXX delší o větu: „Shromáždily se tedy vody, které jsou pod oblohou, do svých shromaždišť a ukázala se souš.“
