- I židé měli ve svém kánoně v polovici druhého století předkřesťanského všecky knihy druhokanonické.[1] Teprv po roku 70. po Kristu rabíni židovští, dávajíce se unášeti strohým fariseismem, vymyslili nové znaky inspirace a na základě jich vyloučili z kánonu knihy, které nebyly psány v Palestině, knihy mladší a dle jejich názorů nesrovnávající se s knihami Mojž. Oklestěný takto kánon ujal se však všeobecně u židů teprv koncem II. a počátkem III. století křesťanského.
Pro katolíka jest rozdíl na knihy prvokanonické a druhokanonické čistě dějinným čili historickým, nikoli dogmatickým čili věroučným. Jest rozdílem historickým, t. j. dlužno uznati, že v některých dobách a krajinách bylo o jejich inspiraci pochybováno. Rozdíl tento však není dogmatickým, t. j. knihy druhokanonické jsou právě tak inspirovány a jsou nám právě takovou autoritou, jako knihy prvokanonické.
Ojedinělé pochybnosti o inspiraci knih druhokanonických nikterak neopravňují protestantů, by knihy ty z bible vylučovali a počítali je mezi apokryfy nebo knihy podvržené.
§ 13. Došlo nás znění biblických knih neporušené?
Autograf (prvopis) biblických knih, t. j. rukopis, který sám inspirovaný spisovatel psal nebo který písaři diktoval, se nám nezachoval ani jediný. Znění biblických knih známe jen z opisův.
Žádná jiná kniha nebyla tolikráte opisována jak v původním znění, tak v různých překladech, jako bible. Bylo by jen zázrakem bývalo možno, aby se do těchto tisíců a tisíců opisů, vznikajících v nejrůznějších krajích zeměkoule postupem mnohých staletí, nevloudil ani přehlédnutím a nedopatřením opisovačů nějaký omyl nebo chyba.[2] Tohoto zázraku Bůh neučinil.
Přes to zachovalo se znění biblických knih v podstatě neporušeno, t. j. nauky víry a mravů, podstata biblických příběhů, podstata proroctví v dnešním znění biblickém, úplně se srovnává se zněním vyšlým z péra (= ze třtiny) svatopiscův. Dokazuje to soulad v podstatných věcech mezi rukopisy, podávajícími nám původní znění,
- ↑ V polovici druhého století před Kr. již ukončen byl překlad alexandrijský, jenž obsahoval též knihy druhokanonické a těšil se u židů obecné úctě a vážnosti. Nelze tvrditi, že by jen alexandrijští a egyptští židé byli uznávali božský původ knih druhokanonických, kdežto židé palestinští že jej popírali, poněvadž této různosti židů v tak důležité otázce nelze průvodně dokázati.
- ↑ „Může sice býti, že písařům (opisovačům) při opisování rukopisů něco méně správného vyklouzlo, což dlužno s rozvahou posuzovati aniž snadno přípustiti, leč na těch místech, na kterých jest věc řádně dokázána.“ Lev XIII. n. u. m.
právě tak, jako události vzaté z knih prvokanonických. Sám protestant Kautzsch (a s ním jiní protestanté) doznává, že „ve 2. a 3. století, alespoň v obecném vědomí církve řecké i latinské, téměř docela vymizelo rozeznávati mezi kanonickými a mezi několika knihami nekanonickými“ (t. j. druhokanonickými).
Za tohoto stavu věcí je zcela pochopitelno, když všecky církve východní, které se později od církve katolické odtrhly, podržely víru, že i druhokanonické knihy jsou božského původu.
Všecky staré překlady, které v prvních stoletích vznikly, pořízeny byly dle sbírky alexandrijské a obsahovaly proto i druhokanonické knihy. (Výjimku činí pouze syrská Pešitá, která byla pořízena z hebr. znění; avšak i k té záhy byl přidán překlad knih druhokanonických.
