rovatele se zdá, že slunce se po obloze pohybuje a země že stojí, proto svatopisec dle tohoto vnějšího smyslového vjemu též věc poznačuje. Oko lidového pozorovatele přírody zařazuje netopýra mezi „létavce“, zajíce mezi živočichy, kteří hýbou rty, veliké pak množství zvířeny řadí do veliké říše „lezců“, t. j. zvířat, která po zemi lezou; rostlinstvo řadí ve trojí velikou říši: 1. traviny, 2. větší rostliny (semenonosné) a 3. stromy.
§ 10. Poměr bible k vědám dějepisným.
Svatopiscové jakožto synové své doby, podávajíce dějiny, neužívali historicko-kritické methody, dle jaké pracují a dějiny podávají dějepisci XX. věku. K náboženskému poučení, jež jest hlavním úkolem bible, nebylo nutno, by inspirující Bůh povýšil spisovatele na stanovisko moderního historického badatele. Přece však biblický vypravovatel pod vlivem inspirace byl tak veden a chráněn, že nemohl svým jménem, t. j. jménem Božím vydávati něco za historickou pravdu, co jí skutečně nebylo. Nemohou proto biblické příběhy obsahovati historické nepravdy. Svatí Otcové, katoličtí bohoslovci i věřící všech minulých věků byli hluboce přesvědčeni o tom, že biblická vypravování do nejmenších podrobností jsou dokonale pravdivá. Jen ve výjimečných případech, kdy jest dokázáno, že biblický spisovatel jen uvádí pramen nějaký, ale nechce o něm rozhodovati, je-li pravdivý čili nic, bylo by možno pochybovati o historické ceně podané zprávy. Tu by se však pochybovalo o věrohodnosti onoho pramene, nikoliv o věrohodnosti samého biblického inspirovaného spisovatele! Viz svrchu § 7. str. 8, pozn. 1. Rovněž jen ve výjimečných případech, kdyby totiž bylo nade vši pochybnost zjištěno, že biblický spisovatel svojí knihou nebo svým příběhem nechce podávati děje v přísném slova smyslu, ale že používá roucha historického, jen aby názorně podal poučení věroučné anebo mravoučné, bylo by lze pochybovati, zdaž a pokud volené vypravování srovnává se s přísně historickou pravdou.[1]
- ↑ Papežská biblická komise dekretem ze dne 23. června 1905, schváleným Piem X., připouští výjimečně možnost dokázati, že spisovatel biblický neměl v úmyslu podati skutečné, v pravém slova smyslu dějiny, nýbrž že chtěl pod rouškou a v podobě dějin předložití podobenství (parabolu), jinotaj (allegorii) neb nějaký smysl, který jest vzdálen od vlastního literního čili dějinného (historického) významu slov. Takovouto výjimku lze však stanovití jen na základě závažných důvodů, a kdo tuto výjimku stanoví, má býti ochoten podrobiti se nálezu církevního úřadu. Srv. § 18.
Táž papežská komise hájí historického rázu prvních tří hlav 1 Mojž, proti jejichž dějepisné ceně bylo velice mnoho namítáno. Dne 30. června 1909 rozhodla takto:
- Různé soustavy vykladatelské, které byly vymyšleny, by vyloučen byl z prvních tří hlav Genese literní smysl historický, soustavy to, které byly s vědeckým nátěrem útočně hájeny, neopírají se o pevný základ.
- Proti historickému rázu a tvaru knihy Genese, proti zvláštní souvislosti prvních tří hlav, jak mezi sebou tak s hlavami následujícími, proti mnohonásobnému svědectví Písem jak Starého tak Nového zákona, proti smýšlení sv. Otců skorem jednomyslnému, proti smýšlení tradičnímu, které bylo i od národa israelského předáno a které vždy chovala církev, nelze učiti, že jmenované tři hlavy Genese ne-
vyslovuje i mezi učenci. Poněvadž pak se v prostonárodní mluvě vyslovuje nejprve a vlastně to, co působí na smysly, podobně posvátný spisovatel (tak připomenul též Učitel andělský) vystihl to, co se smyslům jeví". Lev XIII. n. u. m.
