lionů korun — po Kristu Ježíši nezbylo nic. Jen o sukni jeho tkanou žoldnéři metali los.
A jako Kristus vyhnal z chrámu penězoměnce bičíky uzlovatými, protože dům jeho, dům modlitby, učinili peleší lotrovskou, tak Mistr Jan Hus jako kazatel začal prudce útočiti nejen proti laikům, čili věřícím, ale i proti farářům a mnichům, kanovníkům i opatům, proboštům a biskupům, proti arcibiskupům i papežům. „Kněží jsou první, aby spravovali, a když bloudí, jsou první, aby byli trestáni,“ hlásal.
Tím si však všecky ty obročníky velice rozhněval. Podali na něho žalobu, že podrývá úctu k duchovenstvu, a žádali, aby nebylo dovoleno činiti veřejné výtky kněžím pro jejich soukromý život. Avšak Hus se směle bránil a arcibiskupovi psal: „Čím je to, že kněží smilstvu oddaní, rozmanitými nepravostmi stížení… bez trestu pokárného jako býci nezkrocení a hřebci plemenní se šíjemi vypnutými vykračují si svobodně — kněží však pokorní, hloží hříchů plející jako kacíři žalářováni jsou?“
