jest mnohem vleklejší a pronikavější než revoluce politická. Tedy i tuto skutečnost nutno bráti v úvahu při posuzování celkového stavu našeho veřejného života. Proto nesdílím pesimistické náhledy takovýchto škarohlídů, kteří přezírají, že světová válka vynesla na povrch spoustu nových ideií, které musí se teprve vybíti, a že neutěšený stav našeho státního a vůbec veřejného života neleží snad jen v povaze našeho národa, v jeho snad neschopnosti státotvorné, nýbrž také ve zvláštní psychose dnešní doby.
Ovšem z tohoto poznání nevyplývá snad důsledek, že bychom měli založiti ruce v klín a čekati, až ve světě nové ideje se vybijou a poválečná psychosa doby pomine. Naopak již nyní nutno pracovati a úsilně pracovati. A zde předem jest nutna cílevědomá a úsilná výchova národa. Jest národ vychovávati pro státní samostatnost, pro kterou není ještě náležitě zralý, pro svobodu, pro niž nemá ještě náležitého pochopení, neboť u mnohých ještě svoboda a osobní zvůle jsou pojmy totožné a poznání, že pravá svoboda znamená vnitřní ukázněnost a schopnost podřizovati své zájmy zájmům celku, u nich ještě neproniklo. Jest v národě utvrditi přesvědčení, že pravá demokracie záleží v tom, že každý občan státní jest podle svých schopností a podle své zdatnosti povolán spolurozhodovati o záležitostech veřejných, že pravá demokracie značí vládu celého národa, složeného ze všech vrstev a tříd a organisovaného na podkladě nejširším, bez rozdílu pohlaví, stavu, povolání, náboženství a národnosti, že vláda třídní příčí se pojmu státoobčanské rovnosti a heslo boje třídního není ničím jiným než pozůstatek německého
