který po r. 1848 zdvihnul prapor státoprávního boje proti Vídni, proti Rakousku a proti Němcům, a příslušníci národa českého to byli, kteří ve světové válce za hranicemi za samostatnost českého státu se bili a krváceli. Pokud by bylo záleželo na Němcích a na Maďarech, samostatnosti českého státu nikdy bychom neměli. Tedy český národ to byl, který za pomoci Dohody český stát si vybojoval, český stát jest dílem českého národa a národ český jest tu tedy vším právem národem panujícím. Dáváme-li přes to Němcům, Madarům a ostatním národnostem plnou rovnoprávnost, jest to naše dobrá vůle, nikoli nějaká povinnost. Ale Němci toho nikdy nebudou moci pochopiti. Jim schází to, co tak krásně charakterisuje národ český jakožto kmen slovanský, totiž smysl pro rovnoprávnost. Proto také vidíme, jak zcela jinak se chovali Němci při převratu, neboť se obávali, že jim budeme měřiti tak, jak oni nám měřili ve starém Rakousku a jak by nám byli měřili, kdyby byli světovou válku byli vyhráli. Ale nyní, když pozorují, že my svého vítězství vůči nim z vrozeného nám smyslu pro rovnoprávnost jsme nevyužili, pokládají nám to nikoli za velkomyslnost, nýbrž prostě za slabost. Jsem přesvědčen, pokládali-li nás Němci ve starém Rakousku za národ méněcenný, že nyní, v republice československé, nás pokládají za ještě méněcennější, poněvadž nedovedou to srovnati ve své mysli, že z vítězství svého nijak netěžíme. A my skutečně — proč bychom si to tajili — vládnouti nedovedeme. My jsme za starého Rakouska dovedli dobře poslouchati, ale ve svém státu nedovedeme ani autoritu státní postaviti na bezpečné základy.
