Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/71

„Co můž’“ praví Trhan, „příjemněji býti,
nežli s druhem srdce k srdci žíti,
ve všem půjčovati službu vzájemnou,
nepiť, nejísti nic bez přítele,
hájiti ho všude směle, vřele,
patřiti si v oči s láskou plamennou,
a jen postřehati šťastný okamžik,
kdy lze druha něčím baviť, oblažiti,
v družném štěstí vše své blaho zasaditi.
Což pak, dím jen tak, v nás obou kdyby vznik’
této svaté družby plamen,
děl bych vroucně „amen“,
čas by v lásce mizel jako v hloubku kámen.“
— „Aj, toť krásně! měj si za to dík;“
Drhan odpoví mu s chutí;
„davno, Trhánku, mne samého to smutí.
jednoho že dvora službě oddaní
neprožijeme dne bez praní.
Proč to vše? Dík budiž péči páně,
nemáme ni hladu, ani těsno v stáně.
A přec věru hanba přiznati,
ač pes přátelství z dob dávných slyne vzorem,
družby mezi psy, jak mezi lidským tvorem
není téměř vídati.“ —
„Náš ať příklad vzorným na vše časy sluje,“
vzkřikl Trhan; „podej tlapu!“ — „Tu je!“ —
Noví přátelé se dají v objímání,
do líbání;