Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/33

V čas zimní Ohníček se v Lese vzdýmal,
jej tlíti nechali pak chodci z Podhoří.
I doutnal Ohýnek, co chvíle slaběl, klímal.
Kde dříví vzíti? Brzo dohoří,
a vida konec svůj tak Lesu hovoří:
„Nu, pověz přece, Lese drahý!
proč osud uložil tak přísně ti,
že na tobě ni lístku při sněti,
a křehneš, mrzneš, všechen nahý?“
— „Proč? uvězněn jsa v sněžném ostrohu
ni zeleněť, ni kvésti v zimě nemohu.“ —
Tak Ohni Lesík objasňuje.
„Toť maličkosť,“ zas Oheň pokračuje:
jen se mnou spolči se, a já ti pomohu.
Jsem slunce bratr. Mráz když pojme nivu,
ne méně slunce tvořím divů.
Ptej v teplicích se na Oheň!
Když v zimě kolkolem si metelice hraje,
tam vše buď kvete nebo zraje;
všem života jsem pochodeň!
Ač chváliti se neslušno je,
a v nenávisti chloubu mám,
však v síle před sluncem si pranic nezadám.
Byť sebe víc zde plály jeho znoje,
přec sněhům bez ujmy zapadlo k noclehu.
Však pohleď, kolem mne ni vidu po sněhu!
Tož chceš-li zelenati v bledém zimy světě
jak na jaře a v letě,