Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/27

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


„Jak,“ vzkřikne, „drze smíš mi vodu čistou vzrýti
svým rypcem nekalým?!
ba zlým
máš za to vzíti!
Já, hlavu strhnu ti
za toto drzé potknutí.“
— „Ráčí-li pan Vlk dovoliti,
tož hlásím poslušně, že na sto kroků níže
od Jeho Jasnosti můj jazyk vodu líže;
pán zbytečně se ráčil rozhorliti:
já vodu kaliti mu nijak nemohu.“ —
„Tak já to lhu?
Ty smělče! zda-li svět kdy takou drzosť slyšel?!
ah! zdá mi se, tys loni též sem přišel
a hrubosť učinil jsi nám.
Ba dobře, milý braehu, vzpomínám.“
— „Chraň Pánbůh! ani rok mi není od zrození.“ —
dí po té Jehňátko. „Tvůj bratr byl to sic —“
— „Vždyť nemám žádného!“ — „Tak kmotr nebo strýc;
byl, zkrátka, z vašeho to někdo pokolení.
Vy sami, pastuši, váš každý pes a chám,
vy na mne nevražíte,
a jak jen možno vám, mně všude uškodíte.
Já za hříchy se jejich s tebou vyrovnám.“
— „Ach, čím jsem vinno já?“ — „Mlč, dosti řečí buď!
Aj, mám kdy rozbírať tvé, bahníčete, viny.
Ty vinno již jsi tím, že na jídlo mám chuť.“
Tak děl, a zavlekl pak Jehně do houštiny.