12. Parnas.
Když starých Řeků pych své bohy z vlasti hnal,
a mezi světský lid jich statky rozdíleli,
tenkráte komusi též, Parnas přiřkli celý,
a nový hospodář tam osly pásti dal.
Ucháči nevím kterak znali,
Že dřív tam Múzy bytovaly.
I mudrují: Ne maně nás
sem ženou na Parnas.
Toť Múzy svět již omrzely,
an chce, abychom my zde pěli.
„Nuž pozor, vesele!“ z nich jeden promluví;
„já zazpívám, a za mnou spolu vy.
Nač, přátelé, nám báť se?
své proslavíme stádce,
a hlasněji devíti děv
svůj sestavíme sborný zpěv!
A naší jednoty by nikdo nerozdrobil,
tož takým pořádkem se utvrdíme v čas:
v kom není hlas, by oslím půvabem se zdobil,
těch nepřijmeme na Parnas.“
Vděk zazněl oslův na oslovo
to pěkně vtipně tkané slovo;
a nový pěvců sbor tak skřekem hlomozí,
jak skřípaly by povozy,
v nichž nemazaných kol jde na sta ouvozy.
