Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/25

se durdí panenka; já nevěstou býť pro ně?
jich obmysly jsou věru ku ouhoně!
Jáť ženichy již onačí
ven s poklonou jsem sprovodila:
má ženou zváti si mě morous ledačí?
jakobych po vdavkách se všecka fanfrnila?!
Mne neomrzel panenský muj stav;
mně za dne veselo, a v noci spím jak v nebi,
mně za muž vdávati se není zapotřebí.“
I tento zmizel z domu dav.
Vidouce, že je čeká opomítka,
již dohazovali se ženichové zřídka.
Rok uplyne,
muž nekyne;
a ještě minou dva, již je tu celá šestka —
a ženiši jdou pro jiné.
Ta naše nevěsta již dozrála jak švestka.
I sčítá družek hotovosť:
(a k čítání má pokdy dosť) —
ty dávno za mužem, a ty již snuby měly…
a na ni jaksi zapomněli.
I nastal zármutek. Ó trpce bolí to,
když pohled v zrcadlo již světle poučoval,
že každý den, že to i to
z těch lepých půvabů čas krutý vyhlazoval.
Již zbledl ruměnec, ten tam zrak vítězný,
a zmizel na tváři již důlek líbezný,
a bujnosť, veselosť jakoby propadly se,