přinesla onu sklenici vařící krve a postavila ji tam.
Mnozí z jejích věrných čeledínů se chtěli vydat do světa hledat Šimona, vraha, který zabil svého bratra, ale Ruth to nepřipustila. Dělala jediné: často, když dokončila denní práci, vykradla se z domu a chodívala do komůrky ve věži. Tam stála sklenice s Jakovovou krví a krev stále vřela, jako by právě vyšla z člověka.
Tiše tam sedávala a hleděla na sklenici. Dívala se z okna daleko za vesnici, jako kdyby tam něco hledala. To dělal každý den, v létě i v zimě. Uplynul rok, uplynul druhý, uplynul třetí. O Šimonovi ani vidu, ani slechu a lidé na něj a na vraždu začali pomalu zapomínat. Ruth ale nezapomněla a nevynechala jediný den, aby nevystoupala na věž. Dělala to pečlivě, tak jako zbožný Žid nikdy nevynechá čtení šma. Tak uplynulo deset let od Jakovovy smrti — Ruth přicházela každý den k věži a krev vřela a bublala, jako by se to stalo dnešního dne.
Třináct let uplynulo. Beze slov nosila trápení ve svém srdci, tak jak člověk nosí tajemství. S nikým o svém trápení nemluvila, dokonce ani s Bohem… Na to byla příliš hrdá.
Na čtrnáctý rok, bylo to letního dne, obloha byla modrá, vzduch byl čistý a svěží, Ruth vystoupila na věž, jak měla ve zvyku. Pohlédla z okna — klid a mír byl kam až dohlédla!
Najednou krev ve sklenici přestala vřít a zůstala v klidu stát. Když to těžce
