V čem nutno hledati nápravu?
Obecné a měšť. školy buďte znárodněny! Národu nechť školy slouží, národ ať v přirozeném duchu svém si je řídí a svým nákladem vydržuje. Požadavek to správný, samozřejmý. Jen jak jej provésti za dnešních poměrů, kdy stát po 40 let své panství ve školách sesiloval? V politickém útvaru cislajtanském právní cesta vedla by nejprv k pozemštění školství a pak uvnitř zemí jako právních celků nynějších, kterým zemské sněmy vydávají společné zákony, pozvolna k znárodnění škol. Cesta to daleká, přechodná ta doba tuze dlouhá. A v ní školství musí upadat, poněvadž zemi se nedostává ročně 24 mil. K. Při tom není hned tak naděje, že by stát předal správu školství zemskému výboru; vždyť prolínání státní moci vším zřízením školním je tak úsilné, že ani autonomní školská komise zemského sněmů bez svolení vlády nic ve školství nepodniká! Upřímně řečeno: za daných poměrů, kdy samospráva topí se ve finanční tísni a bohužel ve všech svých instancích nemá ani porozumění pro kulturní potřeby, obávali bychom se toho, aby národní školství ihned převzala dnešní samospráva. Již Havlíček tvrdil, že samosprávě má býti tím více postupně svěřováno ze záležitostí veřejných, čím se stává vzdělanější. A dnes i nejvřelejší zastanci samosprávy uznávají, že pro úkoly školní a kulturní musí býti teprve — vychována! Hmotně, kulturně a mravně silné samosprávě rádi bychom národní školství svěřili — dluhy však plodí bídu. Může kdo žádati na ubožáku, aby z 5 korců polí řádně rodinu vyživoval a s láskou několik hodin denně věnoval se utišení duševního hladu a ukojení duševní žízně své a svých spoluobčanů, když ten chudák těžce čte a sotva se podpisuje? Může dnes kdokoli s čistým svědomím svěřiti zřizování, řízení a vydržování nár. školství více než chudé a více méně neuvědomělé samosprávě beze strachu, že by neublížil pokroku a hmotnému blahobytu svého národa? Vzpomeňte na Halič, na Tyrolsko! V této chvíli není naděje a není víry v úplné pozemštění, zautonomisování a znárodnění obecného školství! Ta chvíle se teprv zrodí.
Pro dlouhou dobu přechodnou třeba pomýšlet o jiných prostředcích pro zvelebení národní školy. Sanace zemských financí dozrává konečně k nutnému řešení. Potom dojde k anketám o sanaci okresních a obecních financí. O finančních poměrech velkých měst se již jedná. Do dvou let dojde k veliké reformě berní. Zatím však mluví vláda jen o zvýšené dani kořaleční; ale 5 mil. neuleví zemi s pateronásobným deficitem. Proto přicházíme s myšlenkou, že nejvhodnější úleva obcím, okresům i zemím může nastat i, když stát převezme náklad na měšťanské školy. V snažení našem posílilo nás skoro jednomyslné usnesení zemských výborů; žádají, aby stát převzal polovinu školských nákladů. Němec dr. Eppinger správně v anketě tvrdil, že pro organisaci školství obecného jsou rozhodujícími zákony říšské, a že tedy
