trvat, než se shodneme dokonalému dílu. Jsem příliš jemně založen, příliš delikátní a citlivý. A pak mám vkus.“
„Toť abych se bál otevřít zobák, Josefe, když jsi takový estét!“
„Nemluv hned tak hrubě! Nač ten neurvalý tón? Já mluvím s tebou zdvořile a ve svém nitru i omlouvám nízkou citovou úroveň, kterou jsem u tebe shledal.“ Jeho povznešený tón mě dopálil tak, že jsem vyskočil a přecházel, abych se uklidnil. Ale Josef pokračoval v milostivém kárání:
„Musíš si vzíti ze mne příklad. Všimni si, prosím, jak něžně se každého problému dotýkám, jak jsem vlastně cudný, pokorný a všecek věřící. Jsem zkrátka pravý opak tebe…“
Teď už jsem se nepřemohl. Rozkatil jsem se a vykřikl zběsile:
„Ano, tys delikátní, něžný, zdvořilý, citlivý, vkusný, cudný, pokorný, věřící, prostný, tys dítě boží a vyvolený páně a já jsem tvůj pravý opak, viď? Já jsem tedy sprosťák a hrubián, necita a necuda, nafoukanec a trouba, nezdvořák a neotesanec, pytel vší sprostoty a nádoba kalu?“
„Ale bratře, to si vyprošuji…“
„Nic nepros a hybaj, odkud jsi přišel, než tě přetáhnu holí! Táhni si ke všem sakramentům, neboť ty, vznešený, moudrý a spravedlivý, vlastně tu nemáš vůbec co dělat!“ Podíval se na mne vyčítavě a šel přede mnou až k oné nesmírné zdi u Anglických Panen, pak se skrčil a vstoupil smuten do plakátu S. K. Slavie, kde se rozplynul.
Tak nedošlo povídce, jejímiž autory by byli Bratří Bassové; ale nyní snad chápete, proč jsem výrok o úctě a lásce ke svému neexistujícímu bratru pozměnil z času přítomného na čas minulý.