„To se mi nezdá, Josefe. Poznal jsem ji vždy jako rozsévačku vášní, sladkou ďáblici.“
„Ne, nosí útěchu, hojí rány přikládajíc jen ruce. Je sladkou Matkou boží.“
„Hm. Viděl jsem mnoho žen. Probil jsem mnoho nocí v lokálech, kam postupně přišly všechny. Některé tam padly v rozvíření svých šestnácti let. Jiné přišly zklamány životem, když jim bylo třicet. Některé proklouzly, ale oči se jim rozevřely, když pocítily vůni neřesti. Přicházely tam i čtyřicetileté, aby se naposled spily životem. Byly necudné jak opice.“
„To není to pravé, Eduarde. Pravá žena je obrněna svou vznešeností. Představuje živel nadsmyslný, projde bahnem bez poskvrny a její pohlaví vytváří kolem ní magický čarokruh, vábící i bránící. Její touhy jsou něžné, její snění čisté, její oddání se je na věky. Je světice.“
„Znal jsem jednu světici. Mužové se stříleli, když se na ně neusmála. A ti, které vyslyšela, stříleli se taky. Byla to prostitutka, prolezlá syfilidou. Světice, jež nosila v sobě peklo nákazy, bohužel ne dost uzavřené. Ve čtyřiceti letech byla pouliční běhnou, která se opíjela ve výčepech v průjezdě. Jednou v zimě se ožrala a umrzly jí nohy. Byly jí amputovány, dostala berly. A o berlách se pohupovala v temných uličkách a beznohá sháněla zákazníky dále. Našla jich dost na výstupcích za Týnským kostelem. Chlubila se mi, že nakazila dva tisíce lidí.“
„Fuj, Eduarde! Takové věci přece nemůžeme ani napsat! To je hrůza! Budíš ve mně ošklivost.“
Přiznám se, že se mne tato slova dotkla.
„A o čem tedy budeme psát?“ zeptal jsem se rozmrzele.
„To je tvou věcí, abys vymyslel thema. Ale ušetři mě, prosím, věcí tak nechutných, jako byla tvá profanace světice. Nechápu, jak můžeš něco takového přenésti přes rty. Bude asi ještě dlouho
