Ano, takhle to je. Ať si Helena Drábková vykládá svoje theorie. Dělá to beztoho, aby nějak omluvila svůj vlastní život a jeho romány.
Martiččin případ je docela jiný. Zde nejde vůbec o lásku. Jen o to, že Kalousek je strašný mág a hypnotisér a Martička jeho ubohá obět.
Bohužel, tato rozřešená záhada nijak Martičce neulevila. Byla již všechna vysílena svým zoufalým odbojem. Kalousek dorážel víc a víc. Jako by mu to dělalo zvláštní rozkoš viděti ji tak zmatenou, klesající a předrážděnou. Martička už vůbec nespala. Jen někdy padla únavou do jakési mdloby, z níž se probouzela jako polámaná. Ve dne, při práci, byla jako z jiného světa, neviděla, neslyšela, nechápala. Probudila-li se z tohoto snění, byla dráždivá, nervosní, neklidná, s pláčem pořád na krajíčku. A zrovna teď se jí nic nedařilo, stenogramy i diktáty do stroje dopadly čím dále, tím hůře, šéf se zlobil, Martička plakala. Pak jí bolela hlava, na jídlo neměla ani pomyšlení, hubla a všecka se třásla při každé nehodě, která ji při práci potkala. Pramalou útěchou jí bylo, že její kolegyně v kanceláři, Ida Wertheimerová, kopá diktáty zrovna jak ona. A bylo to jednoho dopoledne, kdy obě byly šéfem pro nedbalou práci vyplísněny, že se daly po jeho odchodu do pláče a naříkaly na svůj hořký osud a kříž. Ida Wertheimerová byla mladá židovka, která se jednou docela upřímně Martičce přiznala, že jí ještě žádný mužský nepolíbil. Měla tak vybrané způsoby, že se žádný z jejích ctitelů neodvážil překročiti meze zdvořilého zbožňování. Uvnitř však nebyla Ida tak vznešeně klidná, jak se na venek zdálo. Hořela touhou po lásce a o samotě prosnila celé hodiny uměle přivolanými představami divokých rozkoší. Vysilovala se svou obrazností,
