dost. Teď je čas, abyste už pomalu myslila na prohru. Nebo na vítězství. Pojmenujte si to, jak chcete.“
„Ne, ne a nikdy ne,“ jektala zuby Martička. „Je to ohavné, je to ošklivé, je to mrzké a nikdy bych k vám nešla, kdybych byla věděla, co mi řeknete.“
Helena Drábková se usmála a pokračovala ve své filosofii, jakoby Martička docela nic neřekla. A Martička poslouchala s obličejem zabořeným do dlaní, škubala tvrdošijné hlavou, opakovala svoje ne a ne, dupala zlobivě nožkou a poslouchala dál.
Po této návštěvě bylo jí ještě hůř než před tím. Dříve se aspoň mohla obelhávati o smyslu toho všeho, ale teď, co Helena jasně všechno vyslovila, stalo se tušení skutečností a pronásledovalo Martičku ve dne v noci. Bránila se zoufale a nepřipustila si nikdy, že by měla Kalouska ráda. Ta celá věc je jenom proto, že on má na ni nějaký tajný vliv. A když o tom Martička přemýšlí, najednou se jí všecko vysvětluje: Kalousek je hypnotisér! Ano, on ji prostě hypnotisoval. On je takový záhadný mág, namluví všelijakých podivných věcí, a když se na ni podívá, Martička se musí zachvěti. A tím pohledem ji pronásleduje, i když není přítomen. Jak si Martička na něj vzpomene, mráz jí běží po těle. A musí jít k Jindřišské věži, i kdyby nechtěla.
Taková hypnosa je strašná věc!
A nejsilnější je, když jsou spolu sami v parku. Jenom proto se Martička nemůže vytrhnout z jeho objetí. Kalousek ji tak hypnotisuje, že je po každé všecka bez sebe. A jen malinko, docela malinko vědomí jí zbývá, že ten poslední krůček nesmí udělat.
Tohle vědomí nesmí ztratit, to si musí udržet, děj se co děj. Jinak by mu propadla docela.
