to dovoloval ji líbat. A šeptal jí takové hrozné, hrozné řeči… Lákal ji, sliboval, prosil. Co si ten člověk myslí? Martička ho přece vůbec, ale vůbec nemá ráda! Ale ani ždibínek. Že s ním chodí, to je přec jenom ze soucitu k němu. Neříkal už tolikrát, že by bez ní nemohl být živ? Nu tak. Martička si ho přece nevezme na svědomí. Ale kdyby aspoň nevedl ty ohavné řeči. Bylo jí z toho úzko. Tak jakoby na samém krajíčku propasti chodila. A nikoho, nikoho není, kdo by jí mohl poraditi, ke komu by se utekla, u koho by se ze svého žalu vyplakala…
Leda snad Helena Drábková?
Ano, to byla taková podivuhodná žena, která měla za sebou několik románů a přesto neztrácela hlavy. Všecka děvčata chodila ke slečně Heleně a svěřovala se jí se svými tajemstvími. A veselá Helena Drábková radila a pomáhala, ochraňovala mladé lásky, smiřovala rozvaděné milence, utěšovala opuštěné; Helena Drábková byla strážný anděl lásky.
Ano, Martička půjde ní. Půjde ní a vyzpovídá se jí, jak je nešťastna, jak ji ten Kalousek trápí, jak ona přece nemůže ani pomyslit na ty ošklivé věci. Ze všeho se jí vyzpovídá a o radu ji poprosí.
Takový jasný, útulný pokoj se žlutými kosatci ve váze. Martička sedí na pohovce, v rukou škube bílý šáteček a s uslzenýma očima končí svou zpověď.
Helena Drábková sedí u ní lehce opřena o lenoch a náhle ji teplým, sesterským gestem přitahuje k sobě. Martička cítí na jednou všecku svou bídu a na hrudi Helenině propuká v křečovitý pláč. Helena hladí jí vlasy měkkou, laskavou rukou a moudře čeká, až první záchvat pláče přejde. A pak se potichu rozhovoří:
